ECLI:CZ:US:2020:2.US.2395.19.1
sp. zn. II. ÚS 2395/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mirko Möllena, insolvenčního správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2019 č. j. 9 Afs 67/2018-112 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2018 č. j. 31 Af 83/2014-386, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, zahraniční právnická osoba VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft (dále jen "dlužník") podnikala na území České republiky prostřednictvím své organizační složky (odštěpného závodu) VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft - organizační složka, se sídlem Pražská 636, Dolní Břežany. Rozhodnutím Celního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále jen "správce daně") ze dne 6. 10. 2014 č. j. 56736/2014-550000-3 byla zrušena registrace dlužníka jako distributora pohonných hmot. Rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 24. 10. 2014 č. j. 53303-2/2014-900000-302 bylo rozhodnutí správce daně potvrzeno. Dne 1. 2. 2015 bylo s dlužníkem zahájeno insolvenční řízení a insolvenčním správcem byl ustanoven stěžovatel. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl, přičemž při rozhodování byl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozích kasačních rozsudcích sp. zn. 9 Afs 289/2015 a sp. zn. 9 Afs 214/2016.
3. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění předně konstatoval, že otázka nicotnosti, resp. nezákonnosti správních rozhodnutí z důvodu nepřesného označení příjemce rozhodnutí již byla Nejvyšším správním soudem závazně vyřešena v předchozích kasačních rozhodnutích. Nositelem práv a povinností je zahraniční právnická osoba, která v České republice podniká prostřednictvím organizační složky. Zahraniční právnická osoba byla distributorem pohonných hmot, náležela jí veškerá práva a povinnosti, a to i přesto, že registrace distributora pohonných hmot, resp. zrušení registrace, byly vydány a doručovány jako příjemci organizační složce. Pro účely správy daní zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění, považuje organizační složku za právnickou osobu, ke které vztahuje relevantní procesní ustanovení, organizační složka však není plnohodnotným daňovým subjektem. Vedoucí organizační složky je oprávněn jednat za zahraniční právnickou osobu na území České republiky. Nejvyšší správní soud dále aproboval názor krajského soudu, který po provedeném dokazování organizačním a podpisovým řádem dospěl k závěru, že rozhodnutí Generálního ředitelství cel bylo řádně podepsáno.
4. V podstatě shodnou argumentaci jako v předchozích řízeních stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti. Setrvává na svém stanovisku ohledně nicotnosti, resp. nezákonnosti správních rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že rozsudky Nejvyššího správního soudu i krajského soudu byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech tím, že soudy ignorovaly důkazy, které předložil před krajským soudem, a pokud některé z nich hodnotily, tak způsobem, který je v extrémním rozporu s jejich obsahem. Těmito důkazy byly dokumenty, z nichž plyne, že správní orgány komunikovaly s organizační složkou, nikoli přímo s německou společností - např. osvědčení o registraci ke spotřební dani, osvědčení o registraci distributora pohonných hmot, povolení k provozování daňového skladu, komunikace ohledně placení DPH apod.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
9. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by došlo v závěrech napadených rozhodnutí k ústavněprávnímu pochybení, v ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve vztahu ke stěžejní námitce týkající se označení příjemce správních rozhodnutí Ústavní soud neshledal závěry obecných soudů neudržitelnými, přičemž do právního posouzení či skutkových zjištění obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu