ECLI:CZ:US:2020:2.US.2395.20.1
sp. zn. II. ÚS 2395/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky APB - Plzeň, a. s., se sídlem Losiná 303, zastoupené Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem Mikulášské náměstí 11, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2020 č. j. 2 As 265/2019-30, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 8. 2019 č. j. 57 A 33/2019-42, rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 8. 1. 2019 č. j. 3213/DS/18-2 a rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, odboru dopravy, ze dne 8. 10. 2018 č. j. 15562/OD-P/18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen princip zákonnosti výkonu veřejné moci zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka byla v záhlaví uvedeným rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary shledána vinnou ze spáchání přestupku podle §42b odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v rozhodném znění, a to tím, že při nízkorychlostním vážení bylo zjištěno, že nedodržela hmotnostní podmínky stanovené rozhodnutím Ministerstva dopravy. Za přestupek jí byla uložena pokuta ve výši 240 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení. V záhlaví označeným rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. Rozhodnutí správních orgánů stěžovatelka napadla ve správním soudnictví, přičemž její žaloba i následná kasační stížnost byly v záhlaví uvedenými rozsudky zamítnuty.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že orgány veřejné moci nehodnotily jednání stěžovatelky podle jeho skutečné povahy. Uvádí, že nastavila kontrolní mechanismy vůči řidičům nákladních automobilů, kteří jsou jejími zaměstnanci tak, aby spáchání přestupku předešla; učiněná opatření nelze označit za pouhé školení. K přijatým opatřením nebylo přihlédnuto ani jako k polehčujícím okolnostem. Stěžovatelka dále brojí proti konstatování správního orgánu prvního stupně, že pokuta byla uložena v dolní polovině zákonného rozpětí, neboť dle stěžovatelky pouze zakrývá zjevnou nepřiměřenost uložené pokuty. Správní soudy měly přistoupit k moderaci výše uložené pokuty, což však neučinily.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, resp. správních orgánů, kterou vedla již v předchozím řízení. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými. Na ústavní rovině Ústavní soud žádná pochybení neshledal; stěžovatelka ostatně ani porušení žádných svých základních práv v ústavní stížnosti netvrdí. Naplnění skutkové podstaty přestupku podle §42b odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích a související důvod liberace je čistě otázkou výkladu a aplikace podústavního práva, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Stanovení výše pokuty vyžaduje posouzení veškerých okolností konkrétního případu, k čemuž jsou nejlépe vybaveny správní orgány; využití moderačního oprávnění je v diskreci správních soudů. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě zjevného excesu, pro což stěžovatelka žádné argumenty neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žádná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu