ECLI:CZ:US:2020:2.US.2441.20.1
sp. zn. II. ÚS 2441/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Vojtěchovského, zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Národní 43, proti výroku II. usneseni Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020 č. j. 17 Co 378/2019-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že se město Roztoky (dále jen "vedlejší účastník") proti stěžovateli domáhalo výkonu rozhodnutí předběžného opatření Městského úřadu Klecany ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 7677/2016, kterým tento úřad stěžovateli jako vlastníkovi pozemků p.č. X1 a p.č. X2 v k.ú. Žalov uložil, aby se zdržel a pro případ, že již tak učinil, aby odstranil veškeré překážky bránící nebo omezující průchod a průjezd kočárky a jízdními koly přes tyto pozemky v místech stávající cesty, a to v šíři alespoň 1,5 m a v těchto místech neprováděl jakékoli terénní úpravy, odstranění již existujících překážek bylo nařízeno do 5 dnů od doručení rozhodnutí. Okresní soud Praha - západ pověřil v řízení sp. zn. 206 EXE 9860/2016 provedením výkonu tohoto rozhodnuti JUDr. Josefa Lavičku, Exekutorský úřad Cheb. Pověřený exekutor následně svým přípisem vydaným pod č. j. 176 EX 05369/16-012 dne 9. 1. 2017 vyrozuměl stěžovatele o zahájené exekuci a zaslal stěžovateli kopii vykonávaného rozhodnutí, exekuční příkaz, který postihl účet stěžovatele, a výzvu k dobrovolnému splněni vykonávané povinnosti.
3. Stěžovatel v reakci na doručené vyrozumění udělil plnou moc právnímu zástupci k zastoupení v uvedeném exekučním řízení a v zastoupení podal dne 9. 2. 2017 návrh na zastavení exekuce, předběžné opatření ani návrh na jeho vydání mu tak nebylo doručeno. Na podkladě uvedeného návrhu na zastavení exekuce vydal Okresní soud Praha-západ dne 30. 8. 2019 pod č. j. EXE 9860/2016-59 usnesení, kterým zastavil předmětné exekuční řízení k vymožení pohledávky podle předběžného opatření Městského úřadu Klecany ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 7677/2016, k jehož vedení byl pověřen soudní exekutor JUDr. Josef Lavička, Exekutorský úřad Cheb, na podkladě pověření Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 1. 2017 č. j. 206 EXE 9860/2016-13 (výrok I.), uložil oprávněnému povinnost zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce, ve výši, jež bude určena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci tohoto následného usnesení k rukám advokáta JUDr. Aleše Staňka, Ph.D. (výrok II.), povinnost zaplatit povinnému náhradu nákladů exekučního řízení ve výši, jež bude určena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci tohoto následného usnesení k rukám advokáta JUDr. Aleše Staňka, Ph.D. (výrok III.) a povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi, JUDr. Josefu Lavičkovi, Exekutorský úřad Cheb, na náhradě nákladů exekučního řízení částku ve výši 6 655 Kč, to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok IV.). Napadeným usnesením Krajský soud v Praze změnil usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 8. 2019 č. j. EXE 9860/2016-59 tak, že výrok I. usnesení soudu prvého stupně zůstal zachován, a výroky II., III. usnesení soudu prvého stupně byly nahrazeny výrokem II. napadeného usnesení tak, že: "Povinnému se náhrada nákladů řízení před soudním exekutorem a soudy obou stupňů nepřiznává", výrok IV. usnesení soudu prvého stupně byl změněn pouze tak, že byl v napadeném usnesení označen jako výrok III. Změna mezi prvostupňovým rozhodnutím a napadeným usnesením tak spočívala v nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, který měl postavení povinného v předmětném exekučním řízení. Změnu výroku o vzájemných nákladech exekučního řízení mezi stranami krajský soud odůvodnil tak, že shledal důvody pro výjimečný postup podle §150 o.s.ř. s ohledem na okolnosti případu a jinak úspěšnému stěžovateli jako povinnému náhradu nákladů od vedlejšího účastníka jako oprávněného nepřiznal. Obecný soud vysvětlil, že zohlednil skutečnost, že nedostatky exekučního řízení byly způsobeny chybným postupem správního orgánu, odlišného od vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník totiž vycházel z důvěry ve správnost potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu, a to i v odvolacím řízení, kde jinak jeho odvolacímu tvrzení bylo dáno za pravdu.
4. Stěžovatel poukazuje na to, že se Krajský soud v Praze v napadeném usnesení nikterak nezabýval námitkou stěžovatele spočívající v tom, že návrh na nařízení exekuce je šikanózní. Stěžovatel nesouhlasí s aplikací §150 o. s. ř., neboť ta musí být jen výjimečná a nepřipadá v úvahu v řízení, které je šikanózní.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud nedopustil. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že aplikace §150 o. s. ř. je zpravidla záležitostí podústavního práva, do níž mu nepřísluší vstupovat. Jak již bylo výše uvedeno, obecný soud vysvětlil, proč v posuzovaném případě aplikoval §150 o. s. ř. a jaké skutečnosti zohlednil. Napadené rozhodnutí je tedy adekvátně odůvodněno a Ústavní soud neshledal tak extrémní vykročení z pravidel upravujících soudní řízení, aby byl jeho zásah nezbytný.
9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto jej podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu