ECLI:CZ:US:2020:2.US.2464.19.1
sp. zn. II. ÚS 2464/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Jaroměřského, právně zastoupeného JUDr. Jarmilou Květoňovou, advokátkou se sídlem Kodaňská 25, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019 č. j. 1 Afs 8/2019-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tím, že jím mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Ústavní soud úvodem připomíná, že obsah mnoha let trvajícího řízení před správními orgány a následně soudy je všem účastníkům důkladně znám, pročež není nutné opět podrobně rekapitulovat jeho průběh. Pro účely posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti postačí shrnout, že Finanční úřad hl. m. Prahy (dále jen "správce daně") platebním výměrem ze dne 9. 1. 2013 vyměřil stěžovateli podle pomůcek daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí 2011 ve výši 0 Kč, byť stěžovatel tvrdil nadměrný odpočet ve výši 1 086 140 Kč. Odvolací finanční ředitelství v podstatné části zamítlo stěžovatelovo odvolání a předmětný platební výměr potvrdilo; v návětí výrokové části platebního výměru pak pouze opravilo, resp. upřesnilo odkazy na dotčené úřední záznamy a aplikovanou časovou verzi zákona, jakož i změnilo výši plnění osvobozených od daně na částku 2 119 513 Kč vypořádací koeficient na 53%. Proti jeho rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jenž ji zamítl. Byť městský soud stěžovateli přisvědčil, že daňové úřady se dopustily několika dílčích formálních pochybení, tato pochybení neměla takovou intenzitu, aby byla s to zpochybnit celkovou správnost a zákonnost jejich rozhodnutí a postupu. Městský soud se mj. také podrobně vyjádřil k námitce stěžovatele, že správce daně výzvou k odstranění pochybností podle §89 daňového řádu fakticky zahájil a prováděl daňovou kontrolu stěžovatele.
3. O stěžovatelově kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Úvodem zdůraznil, že stěžovatel znovu opakuje námitky, na něž dostal řádnou a podrobnou odpověď jak v rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, tak v rozhodnutí městského soudu. Není proto jeho úkolem poskytovat stěžovateli další odpovědi na ty samé námitky. Dále předeslal, že povinnost soudu vypořádat se s argumentací stěžovatele nelze vykládat v tom smyslu, že soudy jsou povinny reagovat na každou jednu, jakkoliv irelevantní námitku; naopak postačuje, vypořádají-li se s klíčovými argumenty. Pakliže jsou stěžovatelova podání obzvláště dlouhá a obsahují nespočet různých námitek, neznamená to, že stejnými atributy se musí vyznačovat i rozhodnutí soudu o nich. Následně Nejvyšší správní soud reagoval mj. na argumentaci stěžovatele stran a) údajně nezákonného postupu správce daně k odstranění pochybností podle §89 daňového řádu; b) tvrzené vadnosti až nicotnosti platebního výměru správce daně, vadného doručování (odeslání platebního výměru z jiné datové schránky, než stěžovatel považoval za správné), nezákonného postupu odvolacího orgánu, překvapivostí jeho rozhodnutí a zkrácení stěžovatelova práva reagovat na údajnou změnu právního názoru odvolacího orgánu; c) tvrzené nezákonnosti stanovení daně za 4. čtvrtletí 2011 podle pomůcek; d) daňových dokladů od společnosti SPS Engineering; e) porušení zásady dvouinstačnosti řízení atd.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je nedostatečné, nepřezkoumatelné a nespravedlivé (část ústavní stížnosti II. b). Dále obsáhle vysvětluje, z jakých důvodů považuje postup správce daně k odstranění pochybností podle §89 daňového řádu za vadný, nevhodný, nezákonný a rozporný právními závěry, jež plynou z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008 č. j. 9 Afs 110/2007-102, č. 1729/2008 Sb. NSS, a navazující judikatury ("Ve výzvě správce daně podle §43 daňového řádu musí být uvedeny konkrétní skutkové důvody zakládající pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených. Výzva odkazující pouze na příslušný řádek takového přiznání či hlášení nebo takové písemnosti tomuto požadavku zpravidla neodpovídá."). Pokud chtěl Nejvyšší správní soud tento postup správce daně "posvětit" a odchýlit se od své ustálené judikatury, byl dle stěžovatele povinen předložit věc k posouzení rozšířenému senátu. Pakliže tak neučinil, porušil jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny (část II. c). Dále stěžovatel rozporuje závěry správních soudů stran okamžiku ukončení postupu k odstranění pochybností podle §89 daňového řádu (část II. d), brojí proti údajně nezákonnému platebnímu výměru správce daně (část II. e) a vyjadřuje nesouhlas s tím, že mu byla daň stanovena dle pomůcek. V této souvislosti opět namítá, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelné a odchyluje se od ustálené judikatury jmenovaného soudu (část II. f). Následně stěžovatel uvádí, že v odvolacím řízení před Odvolacím finančním ředitelstvím byla porušena "zásada projednací" dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství považuje za překvapivé, nepřezkoumatelné a výraz přepjatého formalismu, což lze dle jeho názoru konstatovat i o napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu (část II. g). Nakonec stěžovatel znovu uvádí, že rozhodnutí městského soudu považuje za nedostatečně odůvodněné (část II. h). Ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat "pouhou" správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítána věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před správními soudy.
8. Na tomto místě považuje Ústavní soud za vhodné předeslat, že v nyní posuzované ústavní stížnosti je obsaženo nepřeberné množství rozličných logicky neprovázaných námitek a tvrzení, jimiž stěžovatel brojí nejen proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, nýbrž také proti (ústavní stížností nenapadenými) rozhodnutím a postupu městského soudu a správních orgánů. Jeho námitky se navíc pohybují téměř výlučně v rovině podústavního práva, zpravidla jsou pouhou parafrází argumentů uplatněných před správními orgány a správními soudy a chybí jim jakákoliv struktura nebo jednotící myšlenka. Ústavní soud proto nepovažuje za účelné, aby jako již třetí soudní orgán v řadě znovu podrobně odpovídal na každou jednu dílčí námitku nebo tvrzení stěžovatele, nýbrž pouze na nové a relevantní argumenty; ve zbytku lze odkázat právě na odůvodnění Nejvyššího správního soudu.
9. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší správní soud, příp. kterýkoliv jiný z dotčených orgánů moci veřejné dopustil ústavněprávně relevantního pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Z posuzované ústavní stížnosti je naopak zřejmé, že stěžovatel zaměňuje právo na spravedlivý proces a jeho dílčí komponenty s (neexistujícím) právem na úspěch ve věci. Na rozdíl od stěžovatele považuje Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu za srozumitelný, přehledný, logický, řádně odůvodněný a v podstatných rysech souladný s ustálenou judikaturou jak jmenovaného soudu, tak i Ústavního soudu. Napadený rozsudek nenese ani známky svévole a nelze jej považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. Ústavní soud tudíž neshledal důvod ke kasačnímu zásahu do rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu.
10. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu dochází k postupnému rozmělňování nebo dokonce popírání závěrů plynoucích z výše citovaného usnesení rozšířeného senátu č. j. 9 Afs 110/2007-102 a na něj navazující judikatury, což se údajně stalo i v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud se naopak řídil nosnými důvody citovaného usnesení rozšířeného senátu a pouze doplnil, že míra precizace výzvy podle §89 daňového řádu se ve vztahu k požadavku na předložení určitých důkazních prostředků může lišit v závislosti na charakteru pochybností správce daně. V některých případech je správce daně schopen specifikovat jeden konkrétní dokument, jenž má být předložen daňovým subjektem k rozptýlení pochybností o správnosti nebo průkaznosti daňového tvrzení, kdežto v jiných případech - např. právě v případě mnohanásobného navýšení nadměrného odpočtu DPH oproti předcházejícím zdaňovacím obdobím, jako v nyní posuzované věci - nebude správce daně objektivně s to určit, které konkrétní dokumenty mají být stěžovatelem předloženy. Tato skutečnost pak musí najít svůj odraz také v míře formulační přesnosti a konkretizace výzvy, kterou lze po správci daně požadovat; současně však musí být formulace výzvy natolik přesná a určitá, aby měl daňový subjekt (stěžovatel) skutečnou možnost reagovat na výzvu, podat konkrétní odpověď nebo předložit či označit konkrétní důkazy. Ústavní soud proto stručně poznamenává, že jelikož se senát Nejvyššího správního soudu, jenž v nyní posuzované věci rozhodoval o stěžovatelově kasační stížnosti, neodchýlil relevantním způsobem od právního názoru vyjádřeného v jiném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nebyl povinen předložit věc k posouzení rozšířenému senátu dle §17 soudního řádu správního. V návaznosti na to Ústavní soud konstatuje, že nepředložení věci rozšířenému senátu nemělo za následek ani porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že stěžovatelova ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, nebyl dán důvod k tomu, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu