ECLI:CZ:US:2020:2.US.2466.20.1
sp. zn. II. ÚS 2466/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou se sídlem Hlavní třída 904/8, Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky Olomouc ze dne 10. 6. 2020 č. j. 70 Co 61/2020-914 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2019 č. j. 38 Nc 63/2017-762, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a na svobodnou volbu povolání, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 1 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 16 Úmluvy a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Olomouci svěřil stěžovatelovy děti do péče matky (výrok I.). Současně mu uložil přispívat na výživu každého ze synů částkou 5 000 Kč měsíčně s účinností od 6. 11. 2017. Dále bylo stěžovateli uloženo uhradit nedoplatek výživného za období od 6. 11. 2017 do 31. 10. 2019 v celkové výši 101 417 Kč pro každého ze synů (výrok II.). Výrokem III. okresní soud upravil styk stěžovatele s dětmi. Stěžovateli okresní soud uložil zaplatit náklady řízení státu - České republice v částce 35 228 Kč (výrok IV.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok V.).
3. Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, zčásti napadené rozhodnutí okresního soudu změnil. Děti svěřil do střídavé péče rodičů tak, že v péči otce budou od neděle lichého kalendářního týdne od 18:00 hodin do následující neděle do 18:00 hodin, a v péči matky budou od neděle sudého kalendářního týdne od 18:00 hodin do následující neděle do 18:00 hodin, vyjma období od 23. 12. do 2. 1. a vyjma období od 1. 7. do 31. 8. K předávání a odevzdávání nezletilých bude docházet vždy na vlakovém nádraží Praha-hlavní nádraží, a to u výstupu z metra ve směru na stanici Háje. Matce uložil přispívat na výživu každého z dětí částkou 500 Kč měsíčně. Stěžovateli uložil přispívat na každého z dětí částkou 3 000 Kč měsíčně. Výrok týkající se dlužného výživného změněn nebyl.
4. Ohledně výživného do právní moci rozsudku se totiž krajský soud neztotožnil s odvolací argumentací stěžovatele. Řízení v projednávané věci trvalo řadu let, přičemž za dobrovolné plnění výživného je nutno považovat pouze takové plnění, které v plné míře a včas uspokojuje všechny odůvodněné potřeby oprávněného a odpovídá možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům povinného, tomu však výživné hrazené stěžovatelem dlouhodobě neodpovídalo. Odvolací soud shodně s okresním soudem proto shledal důvody pro určení výživného stěžovateli již s účinností od 6. 11. 2017, a to v částkách 5.000 Kč měsíčně pro každé z dětí, neboť plně odpovídá zákonným kritériím. Důkazy provedené v odvolacím řízení včetně daňového přiznání stěžovatele za rok 2019 pak vyzněly na podporu správného závěru okresního soudu, který důvodně předpokládal, že hospodářské výsledky otce budou i v dalším období s dosavadními minimálně srovnatelné. Krajský soud v reakci na odvolací argumentaci stěžovatele zdůraznil, že výživné je nárokem dětí a v žádném případě je nelze chápat jako dávku čistě spotřebního charakteru, ale jako částku, která jim umožňuje sdílet životní úroveň rodiče, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dětí. Okresní soud ke dni svého rozhodování správně přihlédl ke všem platbám otce na výživu nezletilých dětí, jak plynou z odůvodnění jeho rozhodnutí a správně je promítl do závěru o dlužném výživném za celé otevřené období. V neprospěch odvolací argumentace stěžovatele odvolací soud zdůraznil, že přednost před vynakládáním finančních prostředků pro děti dle úvahy rodiče má bezprostřední uspokojování jejich odůvodněných potřeb formou řádně hrazeného výživného v adekvátní výši. S těmito pravidly se však platby výživného ze strany stěžovatele dlouhodobě nesrovnávaly, což je důvodem toho, proč po řádném stanovení výživného a zápočtu veškerých rodiči argumentovaných a akceptovatelných plateb má na výživném značný dluh.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá vadné právní posouzení obecných soudů ohledně jeho povinnosti hradit výživné. Stěžovatel vychází totiž z toho, že dítě má ústavně zaručené jen právo na zajištění životní úrovně nezbytné pro jeho vývoj. Jakmile ale výživné směřuje k zajištění hmotné úrovně nad výši odůvodněných potřeb, měly by soudy respektovat čl. 4 Listiny a respektovat ochranu práva stěžovatele vlastnit majetek, volit si povolání, podnikat a vyvíjet hospodářskou činnost, ale i práva na péči o dítě, tedy rozhodovat o nastavení životní úrovně dítěte. Stěžovatel připouští, že tento jeho výklad se neodráží v soudní praxi.
6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že dobrovolné plnění vyživovací povinnosti péčí a úhradou nákladů na dítě je dostatečným plněním vyživovací povinnosti pokrývající ústavní právo dítěte na výživu. Míra zasahování státu prostřednictvím určování konkrétní fixní částky hrazené povinným je v podstatě odejmutí kompetence stýkajícímu se (i pečujícímu při střídavé péči) rodiči z hlediska zajišťování výživy, tedy nerespektováním jeho práva a povinnosti dítě živit. Tím, že okresní soud vyšel z majetkových poměrů stěžovatele, tak tím podle stěžovatele zasáhl do jeho práva na vlastnění a pokojné užívání majetku.
7. Vyměření dlužného výživného v částce přesahující 250 000 Kč do právní moci rozsudku je podle stěžovatele zjevný zásah do jeho majetkových práv a dostává ho do neočekávatelných dalších dluhů, ze kterých se stěžovatel bude dostávat mnoho let.
8. Stěžovatel nesouhlasí ani s vyměřením nízkého výživného matce s odkazem na to, že je na rodičovské dovolené s dalším dítětem. V té souvislosti poukazuje i na to, že ze strany matky došlo k protiprávní změně bydliště dětí, a proto nesouhlasí ani se stanovením místa předání dětí. Stěžovatel rozporuje i skutkové závěry obecných soudů ohledně svého majetku, neboť nepřihlédly dostatečně k tomu, že je zatížen pasívy, úvěry, na druhé straně již poskytuje příjem zahrnutý do zjištěného příjmu stěžovatele a žádný další příjem poskytovat nemůže. Navíc poukazuje na to, že matka žije ve společné domácnosti s partnerem, mají zánovní auto, finance za prodej domu v T. Z pohledu práv dětí pak stěžovatel namítá prolomení zásady zájmu dítěte a neposkytnutí ochrany dětem při protiprávním zásahu matky do jejich rodiny a domova tím, že jí bylo stanoveno příliš nízké výživné.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Již ze samotné argumentace stěžovatele plyne, že nesouhlasí s tím, v jaké výši mu bylo soudy stanoveno výživné a vypočten dluh na výživném. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů a v ústavní stížnosti přitom uvádí vesměs tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Při posouzení argumentů obecných soudů pak neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
12. Z uvedeného důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu