ECLI:CZ:US:2020:2.US.2476.19.1
sp. zn. II. ÚS 2476/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, proti výrokům II. a I. (v části týkající se výroků I., II., III., IV., V., IX., XI. a XIII. rozsudku soudu prvního stupně) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2019 č. j. 16 Co 254/2018-2380 a výrokům I., II., III., IV., V., VIII., IX., XI. a XIII. rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 5. 2018 č. j. P 277/2013-2028, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených výroků uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "nalézací soud") bylo výrokem I. rozhodnuto, že nezletilý Z. se pro dobu před rozvodem manželství svěřuje do péče otce, výrokem II. byl nezletilý svěřen do péče otce i pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Výrokem III. bylo stěžovatelce uloženo přispívat na výživu nezletilého měsíčně částkou 1 500 Kč do každého 15. dne kalendářního měsíce předem k rukám otce s účinností od 29. 4. 2016 do 31. 5. 2018, výrokem IV. bylo stěžovatelce uloženo přispívat na výživu nezletilého Z. od 1. 6. 2018 do dne právní moci rozsudku o rozvodu manželství částkou měsíčně 2 000 Kč, výrokem V. bylo stěžovatelce uloženo přispívat na výživu nezletilého částku 2 000 Kč měsíčně do každého 15. dne v kalendářním měsíci předem k rukám otce s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů. Výrokem VI. byla stěžovatelka zbavena rodičovské odpovědnosti k nezletilému Z., výrokem VII. bylo stěžovatelce zachováno právo osobně se s nezletilým stýkat, výrokem VIII. byl upraven styk s nezletilým vždy každé první pondělí v měsíci v době od 16:00 do 17:00 hodin v prostorách společnosti TRIALOG, z. s., Colova 17, Brno, za účasti odborného asistenta z řad zaměstnanců společnosti TRIALOG, výrokem IX. bylo otci uloženo nezletilého předat v čase a místě uvedeném ve výroku VIII. tohoto rozsudku k realizaci asistovaného styku, řádně a včas jej na realizaci styku připravit a po ukončení jej převzít zpět. Výrokem X. byl zamítnut návrh na svěření nezletilého do péče jiné osoby. Výroky XI. až XV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Nalézací soud ve věci provedl rozsáhlého dokazování výslechem obou rodičů, nezletilého a svědkyně, sestry otce, provedením dvou znaleckých posudků a jednoho revizního znaleckého posudku a výslechem znalců a provedením řady listinných a věcných důkazů [včetně policejního spisu vedeného proti stěžovatelce pro podezření ze spáchání trestných činů týrání svěřené osoby a křivého obvinění a zpráv Oddělení sociálně-právní ochrany dětí Města Š. (dále jen "OSPOD") a Krizového centra pro děti a dospívající Brno, Hapalova]. Po odchodu otce ze společné domácnosti v dubnu 2013 byl nezletilý Z. v péči stěžovatelky, s nezletilým se otec stýkal dle domluvy rodičů, od května 2013 však stěžovatelka začala styku nezletilého Z. s otcem bránit. Poté, co se otec začal styku s nezletilým domáhat u soudu, začala stěžovatelka nezletilému sdělovat nepravdivé informace o otci a jinak jej proti otci manipulovat. Z provedených znaleckých posudků vyplynulo, že otec je plně výchovně způsobilý, zatímco výchovná způsobilost stěžovatelky je snížená. Stěžovatelka uváděla o otci nepravdivá tvrzení, nařkla jej z jednání, kterého se nedopustil, a cíleně učila nezletilého k projevům nevraživosti vůči otci. Nalézací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že nepřipadá v úvahu jiná možnost než svěřit nezletilého do péče otce. Pokud by byl nezletilý svěřen do péče stěžovatelky, pokračovala by ve výše popsaném jednání, které je delší dobu trvající a stěžovatelka v něm neustala ani po umístění nezletilého do krizového centra a následného předběžného svěření do péče otce. Stěžovatelka dosud odbornou pomoc nevyhledala, a to ani poté, co byla o své duševní poruše osobnosti informována šesti znalci a čtyřmi odbornými pracovišti. Ani střídavá péče dle nalézacího soudu možná není, neboť stěžovatelka není schopna žádného kompromisního jednání, žádné dohody s otcem ani kooperace v péči o dítě; navíc by zajisté pokračovala v manipulaci nezletilého. Otec má vhodné bytové podmínky pro péči o nezletilého a nezletilý si v novém bydlišti i ve školním zařízení zvykl.
4. Pokud jde o výši výživného, dospěl nalézací soud k závěru, že v době, kdy bylo stěžovatelce uloženo předběžným opatřením hradit výživné ve výši 1 500 Kč, odpovídala tato částka 12,5% z jejího příjmu 12 000 Kč, což je zcela v souladu s orientačními tabulkami ministerstva spravedlnosti pro výpočet výživného. Od 4. 4. 2018 stěžovatelka nastoupila do nového zaměstnání a zvýšily se jí příjmy na částku 17 000 Kč měsíčně, částka výživného ve výši 2 000 Kč, proto zcela odpovídá jak výše uvedeným tabulkám, tak i příjmům a možnostem matky. Výdaje mají oba rodiče běžné, spojené s bydlením.
5. Nalézací soud vyhověl návrhu Okresního státního zastupitelství Brno-venkov na zbavení stěžovatelky rodičovské odpovědnosti, neboť stěžovatelka nezletilého, vědoma si věku nezletilého, jeho snadné ovlivnitelnosti a skutečnosti, že jakožto jediná osoba o něj pečující je pro nezletilého jeho jediným zdrojem bezpečí, manipulovala a zneužívala jej pro svůj boj a potrestání otce nezletilého za odchod ze společné domácnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nezletilého zneužila pro své cíle, nehledě na jeho zájmy, jednala způsobem naplňujícím podmínky pro zbavení rodičovské odpovědnosti; mírnější opatření by nebylo postačující reakcí. Navzdory popsanému chování stěžovatelky a návrhům státního zastupitelství, OSPOD i otce nalézací soud rozhodl, že stěžovatelce zůstává právo osobně se stýkat s nezletilým, který stanovil jako asistovaný za přítomnosti odborného personálu. Stanovený styk na hodinu jednou měsíčně nemůže ohrozit zájmy nezletilého a je naopak v souladu s jeho zájmem na tom, aby znal svou matku.
6. K odvolání stěžovatelky, otce i OSPOD bylo v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") rozhodnuto výrokem I., že rozsudek nalézacího soudu se ve výrocích I., II., III., IV., V., VI., VII., IX., XI., XII., XIII. a XIV. potvrzuje. Výrokem II. odvolací soud rozhodl, že ve výroku VIII. se rozsudek nalézacího soudu mění tak, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilým Z. vždy každé první pondělí sudého měsíce v roce v době od 16:00 do 17:00 hodin v prostorách Krizového centra pro děti a dospívající, Hapalova 4, Brno, za účasti odborného pracovníka centra. Výrokem III. odvolací soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování opakováním výslechu rodičů, osobním zjištěním názoru nezletilého, zprávou Krizového centra Hapalova o současných možnostech průběhu dalších styků stěžovatelky s nezletilým v zařízení, zjištěním výdělků rodičů a zprávou o podání obžaloby proti matce dospěl odvolací soud k závěru, že až na úpravu styku stěžovatelky s nezletilým je rozhodnutí nalézacího soudu věcně správné. Odvolací soud se ztotožnil s precizním a důkladným odůvodněním nalézacího soudu a pouze doplnil, že stěžovatelka na nezletilého vyvíjela nepřiměřený nátlak, kterým jej poškozovala a působila traumata, přičemž svým chováním přivodila u nezletilého syndrom zavrženého rodiče. Ke zdravotnímu stavu stěžovatelky odvolací soud uvedl, že z jejího jednání, chování a písemného projevu, který se prolíná celým spisem, zcela nepochybně vyplývá, že není schopna rozeznat realitu od svých osobních představ, není ochotna akceptovat zjištěné skutečnosti a cítí se být všemi pronásledována a poškozována. Nemá proto pro svůj duševní stav výchovné předpoklady. Nejlepším zájmem nezletilého je vyrůstat v péči otce, neboť byť jej zprvu z důvodu chování matky odmítal, po realizovaných stycích v krizovém centru se jeho vztah k otci postupně měnil, upravoval, až přešel do jeho péče, kde se cítí bezpečně a šťastný. Ve vztahu ke zbavení rodičovské odpovědnosti stěžovatelky a zachování práva osobního styku se odvolací soud rovněž ztotožnil s nalézacím soudem, pouze styk stanovil v Krizovém centru Hapalova, které je nezletilému známé a nezletilý sám projevil přání realizovat styk se stěžovatelkou v daném zařízení, a omezil jej s ohledem na zájem nezletilého na dvou měsíční interval.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předně konstatuje, že za ústavně nesouladné považuje především rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že proti výroku o zbavení rodičovské odpovědnosti podala dovolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto, ústavní stížnost proti tomuto výroku nesměřuje. Stěžovatelka nesouhlasí se svěřením nezletilého do péče otce. Namítá, že v řízení před obecnými soudy nebylo spolehlivě a jednoznačně prokázáno, že nezletilým proti otci manipulovala. Uvádí, že mezi stěžovatelkou a některými znalci došlo ke konfliktu, zpochybňuje proto jejich schopnost vypracovat znalecký posudek objektivně a bez podjatosti. Namítá, že ačkoli stěžovatelkou učiněná obvinění otce nebyla prokázána, neznamená to, že byla nepravdivá. Trestní stíhání stěžovatelky dosud není pravomocně ukončeno. Stěžovatelka dále uvádí, že se o nezletilého přibližně sedm let starala a řádně zajišťovala jeho výživu. Následně jí byl odebrán a umístěn do krizového centra, kde byl velmi nespokojený. Stěžovatelka se domnívá, že jestliže byl nezletilý předán z krizového centra do péče otce, je logické, že k otci získal velmi pozitivní vztah, neboť situaci musí vnímat tak, že otec nezletilého z krizového centra zachránil. Dle mínění stěžovatelky je nezletilý vystresován po společném kontaktu z důvodu, že styk probíhá v krizovém centru Hapalova, kde nezletilý prožil velmi nepříjemné období.
8. Stěžovatelka dále brojí proti stanovému rozsahu styku s nezletilým, který považuje za nepřiměřeně krátký. Je nepochybně v zájmu nezletilého i stěžovatelky, aby jejich styk byl co nejširší; ze spisu jednoznačně vyplývá, že nezletilý má stěžovatelku rád a že byl v její péči spokojený. Zdůrazňuje, že během asistovaného styku nemohla mít na nezletilého negativní vliv, zúžení rozsahu styku odvolacím soudem tak postrádá smysl. Odvolací soud stanovený rozsah styku ostatně vůbec neodůvodnil. Nepřiměřeně krátký styk s nezletilým vede k jeho odcizení od stěžovatelky. Zásah do práv stěžovatelky, která potřebuje co nejširší styk se svým dítětem, je v rozporu se zásadou proporcionality.
9. Závěrem stěžovatelka namítá protiústavnost provádění a hodnocení důkazů. Obecné soudy vycházely téměř výhradně ze znaleckých posudků, přičemž nevzaly v úvahu, že se znalci mohou mýlit a mohli být vůči stěžovatelce podjatí. Znalci se navíc zaměřovali převážně na to, zda stěžovatelka trpí psychickými poruchami a jak se chová při úředních jednáních, pro spravedlivé rozhodnutí je však především zásadní, zda stěžovatelka dokáže pro nezletilého zajistit adekvátní péči a příznivé prostředí pro jeho vývoj. Upozorňuje, že posuzované řízení bylo pro ni "životně" důležité, a proto se v něm bránila, jak uměla. Obecnými soudy rovněž nebylo zohledněno, že se jí stala velká životní tragédie spočívající v odebrání dítěte. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje hodnocení výpovědi nezletilého a namítá, že odvolací soud neprovedl některé ze stěžovatelkou navržených důkazů.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
12. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
13. S ohledem na vymezený rozsah ústavní stížnosti a skutečnost, že řízení o dovolání proti výroku o zbavení stěžovatelky rodičovské odpovědnosti dosud probíhá, Ústavní soud se omezil ve svém posouzení pouze na rozhodnutí o péči a styku.
14. V rámci přezkumu řízení týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla veškerá rozhodnutí náležitě odůvodněna. Rozhodování o úpravě péče o nezletilé je nicméně doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudu, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé.
15. V posuzované věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, oběma rodičům byl dán široký prostor pro vyjádření a napadené rozsudky jsou velmi pečlivě a podrobně odůvodněny co do skutkových i právních závěrů. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje především zjištěný skutkový stav a provedené dokazování. Jak nicméně vyplývá z konstantní judikatury zdejšího soudu, Ústavní soud je při přehodnocování důkazů a na jejich základě zjištěného skutkového stavu velmi zdrženlivý a do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu může zasahovat jen velmi výjimečně. Prvou z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazu ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 a zde citovaná judikatura]. Žádnou takovou vadu však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Provedené dokazování, zejména před nalézacím soudem, který si v řízení vyžádal a provedl dva znalecké posudky a jeden posudek revizní, provedl slyšení nezletilého a svědků, a řádně vyhodnotil všechny v řízení předložené zprávy zúčastněných institucí a další listinné důkazy, považuje Ústavní soud za nadstandardní, zcela odpovídající složitosti a citlivosti posuzované věci.
16. Pokud jde o rozsah stanoveného styku s nezletilým, Ústavní soud již výše uvedl, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou nejlépe rozhodnout o konkrétním rozsahu styku rodiče s nezletilým. Ústavní soud, s ohledem na své postavení, nemůže v takových případech hrát roli jakéhosi konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit konečné rozhodnutí z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem případně upřena (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 433/15 ze dne 26. 3. 2015). Obecné soudy své rozhodnutí o rozsahu styku učinily na základě rozsáhlého dokazování a své rozhodnutí řádně odůvodnily výjimečností posuzované rodinné situace a chováním stěžovatelky. Rozsah styku je rovněž ovlivněn rozhodnutím o zbavení stěžovatelky rodičovské odpovědnosti. Na ústavní rovině tak dle Ústavního soudu k žádnému zásahu do práv stěžovatelky nedošlo.
17. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného (toliko ve formě obiter dicta) konstatuje, že rozumí stěžovatelčinu pocitu bolesti nad ztrátou možnosti péče o nezletilého syna. V posuzovaném řízení nicméně dvě soudní instance a několik odborníků z oboru psychologie a psychiatrie dospělo k závěru, že stěžovatelčina nenávist vůči otci nezletilého a její nesmiřitelný boj vyústil bohužel do situace, že má na nezletilého velmi negativní až patologický vliv, kterým jej poškozuje. Aniž by Ústavní soud mohl jakkoli budoucí vývoj situace předvídat, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Vyhledá-li stěžovatelka odbornou pomoc a podaří-li se jí s rozpadem vztahu vyrovnat a skutečně nahlédnout realitu a patologický dopad svého jednání na nezletilého, mohla by tato skutečnost být onou "změnou poměrů" vedoucí k novému rozhodnutí.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu