ECLI:CZ:US:2020:2.US.2479.20.1
sp. zn. II. ÚS 2479/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Daniela Slavíka, advokáta se sídlem Stroupežnického 2324/26, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2020 č. j. 33 Cdo 2439/2019-613 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018 č. j. 55 Co 371/2018-588, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel podanou žalobou domáhal po České republice - Ministerstvu zdravotnictví (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 378 719 Kč s příslušenstvím představující úplatu za poskytnuté právní služby vyčíslenou podle advokátního tarifu. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 5. 1. 2016 č. j. 10 C 82/2014-393 žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o poskytování právních služeb a stěžovatel jako žalobce neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně toho, jak dospěl k výpočtu požadované částky. Usnesením ze dne 19. 10. 2016 č. j. 55 Co 194/2016-412 Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zavázal soud prvního stupně názorem, že smlouva mezi účastníky řízení uzavřena byla (částečně ústní formou a částečně prostřednictvím elektronické komunikace) a uložil mu, aby se zaměřil na otázku, jaká odměna stěžovateli za jím poskytnuté právní služby náleží.
3. Následně Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 č. j. 55 Co 371/2018-588 potvrdil rozsudek ze dne 12. 6. 2018 č. j. 10 C 82/2014-567, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 60 000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud rozhodl na podkladě skutkového zjištění, že stěžovatel a Ing. Šounová, která byla u žalované (v rozhodném období) zaměstnána na pozici vedoucí oddělení řízení individuálních projektů vzdělávání, odboru vzdělávání a vědy, ústně sjednali odměnu za poskytnuté právní služby (šlo o posouzení projektu s názvem Výběr dodavatele implementace vzdělávacích programů "vzdělávací program ekonomika zdravotnictví, ekonomika zdravotnických zařízení a management zdravotnických zařízení") v maximální výši 60 000 Kč. Stěžovatel v dovolání prosazoval, že z provedeného dokazování vyplývá, že dohodu o smluvní odměně s žalovanou neuzavřel a teprve svou vlastní skutkovou verzi, že "si nesjednali - ústně ani písemně - konkrétní odměnu", podrobuje právním úvahám o nutnosti aplikace advokátního tarifu, které doplňuje odkazy na judikaturu dovolacího soudu. To však podle odvolacího soudu neobstálo.
4. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť stěžovatelova argumentace vycházela z jiného skutkového stavu, než byl ten, který zjistily obecné soudy. Ani argument, nedostatečného zjištění rozsahu poskytnutých služeb neshledal Nejvyšší soud jako možný důvod přípustnosti dovolání.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jeho dovolání, neboť to směřovalo i proti tomu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přičemž stěžovatel výslovně uváděl odkazy konkrétní judikaturní případy.
6. Stěžovatel dále uvádí, že v dovolání namítal nepřezkoumatelnost rozsudku s tím, že výrok nižších soudů označil za vnitřně rozporný. Tím, že se dovoláním stěžovatele Nejvyšší soud nezabýval, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel namítá i nesprávnost postupu obecných soudů a nesouhlasí s přepjatým formalistickým výkladem Nejvyššího soudu, který v usnesení, jímž odmítl odvolání, užil.
7. Stěžovatel brojí i proti napadenému rozhodnutí odvolacího soud, neboť ani ten se dostatečně nezabýval odvolacími důvody stěžovatele.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Stěžovatel vytýká obecným soudům přílišný formalismus při posuzování jeho opravných prostředků. Nicméně Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými argumenty a reagovaly na ně. Skutečnost, že jim odvolací soud nevyhověl a dovolací soud shledal, že nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, nelze považovat za zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
11. Je totiž v prvé řadě věcí Nejvyššího soudu, aby posuzovat otázky přípustnosti dovolání, a v případě, že tak činí přiměřeným a přezkoumatelným způsobem, Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování zasahovat. Při posouzení argumentů obecných soudů pak neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
12. Z uvedeného důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu