ECLI:CZ:US:2020:2.US.2493.20.1
sp. zn. II. ÚS 2493/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 30 Cdo 2123/2019-148, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2019 č. j. 15 Co 471/2018-128 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. června 2018 č. j. 41 C 123/2017-95, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 4 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozsudků civilních soudů vydaných v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal poskytnutí peněžního zadostiučinění ve výši 50 400 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu. Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout nepřiměřenou délkou adhezního řízení probíhajícího v rámci trestního řízení, v němž stěžovatel vystupoval v roli poškozeného. Trestní řízení bylo zahájeno dne 19. 3. 1997 a proti obviněným, kteří se měli dopustit trestného činu podvodu a zpronevěry vylákáním peněžních prostředků od jednotlivců, včetně stěžovatele, prostřednictvím neexistujícího subjektu X, a jejich protiprávním použitím, byla dne 25. 7. 2001 podána obžaloba. Ta byla v části týkající se stěžovatele dne 8. 12. 2006 vrácena státnímu zástupci k došetření, neboť soud zjistil, že trestní stíhání nebylo řádně zahájeno. Usnesením ze dne 31. 3. 2008 Policie České republiky věc odložila podle §159a odst. 2 tr. řádu. Stěžovatel tvrdil, že usnesení o odložení nebylo doručeno všem poškozeným, nenabylo tudíž právní moci a trestní řízení dosud probíhá.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že šestiměsíční promlčecí lhůta ve smyslu §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. uplynula již před podáním žaloby (dne 28. 7. 2017), a to i při započítání šestiměsíční lhůty ve smyslu §35 odst. 1 téhož zákona určené pro předběžné posouzení nároku žalovanou. Provedeným dokazováním bylo postaveno najisto, že stěžovatel se o odložení věci dověděl již v roce 2011 (v řízení o jeho žalobě o náhradu škody vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 196/2011), nejpozději však ke dni 22. 3. 2012. V souvislosti s rozhodováním soudu v řízení o náhradu škody, jež měla být poškozeným způsobena ztrátou vymahatelnosti nároku na náhradu škody vůči škůdcům, městský soud uznal, že i fakticky probíhajícím adhezním řízením, které nebylo řádně zahájeno, mohla být poškozeným, kteří byli přesvědčeni o řádném vedení adhezního řízení, způsobena újma spočívající ve stavu nejistoty o výsledku takového adhezního řízení. Zdůraznil však, že i za takového stavu šestiměsíční promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou fakticky vedeného adhezního řízení v době podání žaloby již uplynula.
4. V dovolacím řízení se Nejvyšší soud zabýval řešením otázky konce běhu promlčecí doby podle §32 odst. 3 zákona č. 89/1998 Sb. v případě adhezního řízení, které nebylo řádně zahájeno a probíhalo jen fakticky. Stěžovatel tvrdil, že za okamžik skončení trestního řízení je třeba považovat okamžik doručení rozhodnutí o odložení věci všem poškozeným, kteří se k trestnímu řízení připojili se svým nárokem, k čemuž však v jeho věci nedošlo. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebylo-li trestní stíhání v posuzované věci řádně zahájeno, v důsledku čehož bylo následně odloženo, nelze než dospět k závěru, že trestní stíhání de iure nikdy neběželo a vzhledem k tomu ani předmětné adhezní řízení nemohlo započíst svůj běh. Připustil, že v letech 1997 až 2008 trestní řízení včetně řízení adhezního de facto probíhalo, a proto poškozeným mohlo být i takovým fakticky probíhajícím adhezním řízením způsobena újma spočívající ve stavu nejistoty o jeho výsledku. Výkladem §32 odst. 3 věty druhé zákona 82/1998 Sb. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že promlčecí doba započala svůj běh v okamžiku vydání rozhodnutí o odložení věci, neboť od dané chvíle bylo postaveno najisto, že adhezní řízení nikdy nebylo zahájeno; stěžovateli nic nebránilo v uplatnění jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou fakticky probíhajícího adhezního řízení. Otázka nabytí právní moci rozhodnutí o odložení věci nehrála podle Nejvyššího soudu žádnou roli, neboť adhezní řízení de iure zahájeno nebylo a nebylo-li řádně zahájeno, nemohlo ani pravomocně skončit. Jiný výklad daného ustanovení (naznačený v odst. 24 odůvodnění rozsudku) Nejvyšší soud považoval vůči stěžovateli za velmi přísný v situaci, kdy adhezní řízení fakticky běželo a jeho neexistence nebyla postavena najisto. Rovněž otázka, kdy se stěžovatel dozvěděl o odložení věci, nebyla podle Nejvyššího soudu právně významná, neboť významné bylo jen to, kdy se stěžovatel dozvěděl o vzniku své újmy, k čemuž došlo nepochybně dříve, než kdy došlo k odložení věci.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Po stručné rekapitulaci průběhu a výsledků řízení stěžovatel vytkl obvodnímu soudu a městskému soudu svévoli při výkladu §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., když vycházely z nesprávného předpokladu, že se o nemajetkové újmě vzniklé mu průtahy v adhezním řízení dověděl v okamžiku, kdy se dověděl o odložení trestní věci. Podle stěžovatele mohl být v tomto směru rozhodným pouze okamžik, kdy by se dozvěděl o právní moci usnesení o odložení věci, tedy o pravomocném ukončení trestního řízení. Přijaté závěry civilních soudů podle stěžovatele odporují judikatuře Nejvyššího soudu, na niž v průběhu řízení upozorňoval, zejména pokud šlo o závěr, že i po vrácení věci státnímu zástupci se věc fakticky stále nacházela ve stádiu trestního stíhání a teprve po vrácení věci policejnímu orgánu došlo k jeho faktickému skončení, zdůraznil, že i stádium prověřování je podle §12 odst. 10 tr. řádu součástí trestního řízení. S jeho argumentací se civilní soudy nevypořádaly, a jestliže senát Nejvyššího soudu dospěl při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, měl postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu, což neučinil. Tak se stalo, že dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5292/2014 a usnesení ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. 30 Cdo 649/2017) považují za konečný okamžik skončení řízení den nabytí právní moci posledního vydaného rozhodnutí, zatímco v jeho věci shodný senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že otázka nabytí právní moci rozhodnutí o odložení věci nehrála roli, neboť adhezní řízení de iure zahájeno nebylo a nemohlo ani pravomocně skončit. Stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu i nepřesnost při používání některých trestněprávních pojmů, resp. jejich směšování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
9. V posuzované věci stěžovatel oponoval právním závěrům civilních soudů, podle kterých mu nepříslušelo poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu vzniklou průtahy v adhezním řízení z důvodu promlčení nároku, tvrzením, že rozhodným okamžikem pro běh promlčecí lhůty měl být okamžik, kdy se dověděl o právní moci rozhodnutí o odložení věci.
10. Podle Ústavního soudu však z hlediska uplatnění nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. není otázka určení okamžiku právní moci usnesení o odložení věci, resp. otázka okamžiku, kdy se stěžovatel o právní moci takového usnesení dověděl, nijak relevantní. Ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. neodvozuje výslovně od právní moci takového rozhodnutí žádné následky, když platí, že nárok se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, resp. že promlčecí doba neskončí dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
11. Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že otázka právní moci rozhodnutí o odložení věci nebyla v posuzované věci relevantní, nebyla relevantní ani otázka, zda a kdy se stěžovatel o právní moci předmětného usnesení dověděl. Stanovení počátku běhu promlčecí lhůty od okamžiku vydání rozhodnutí o odložení věci, jakož i odůvodnění tohoto závěru výkladem příslušného zákonného ustanovení považoval Ústavní soud v posuzované věci a v jejích okolnostech za ústavně aprobovatelný. Dodává, že zamítnutí žaloby z důvodu promlčení nároku je rozhodnutím, které nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť k důvodně uplatněné námitce promlčení je soud povinen přihlédnout. Ústavní soud připomíná, že "stanovený postup" ve smyslu shora uvedené ústavní garance zavazuje nejen účastníka, ale i soud.
12. Ústavní soud neshledal v postupu civilních soudů a jejich rozhodnutí žádné nedostatky, které by odůvodnily jeho zásah. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obvodní soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušné zákonné ustanovení, městský soud posoudil odvolání stěžovatele jako nedůvodné a vypořádal se přiměřeným způsobem s jeho odvolacími námitkami. Obdobně postupoval i Nejvyšší soud při posouzení stěžovatelova dovolání. Tvrzené nepřesnosti v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu jsou marginálního charakteru, zcela neschopné zpochybnit rekapitulovaná skutková zjištění a právní závěry na ně navazující. Napadená rozhodnutí jako taková Ústavní soud akceptuje jako výraz nezávislého soudního rozhodování.
13. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzenému porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. Skutkové okolnosti odlišují posuzovaný případ od jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelem zmíněného (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5292/2014) natolik, že zde o odklon od dřívější rozhodovací praxe nešlo a nebyl důvod, aby věc byla předložena velkému senátu; právní závěry přijaté v nyní posuzované věci, opírající se o výklad věty druhé §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nejsou podle Ústavního soudu v rozporu se závěry, na nichž bylo založeno dřívější rozhodnutí rovněž stěžovatelem zmíněné (usnesení sp. zn. 30 Cdo 649/2017).
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu