ECLI:CZ:US:2020:2.US.2504.20.1
sp. zn. II. ÚS 2504/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Drápala, zastoupeného Mgr. Stanislavem Bodlákem, advokátem se sídlem Sobotín 270, Petrov nad Desnou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 391/2019-32 ze dne 6. 3. 2020 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 65 A 31/2018-135 ze dne 27. 5. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 30 a čl. 31 Listiny a čl. 90, 95 a 96 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 27. 5. 2020 č. j. 65 A 31/2018-135 rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci o žalobě proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje o umístění stavby žadatelky tak, že výrokem I. žalobu stěžovatele zamítl, výrokem II. žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, a výrokem III. osobám na řízeních zúčastněných nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud pak napadeným rozsudkem č. j. 4 As 391/2019-32 ze dne 6. 3. 2020 zamítl stěžovatelovu kasační stížnost.
3. Stěžovatel namítá, že pokládá napadený rozsudek krajského soudu i Nejvyššího správního soudu za věcně i právně nesprávný, neboť podle něj nevychází z náležitě zjištěného skutkového stavu a navíc došlo i k nesprávnému právnímu posouzení. Podle stěžovatele byla napadená rozhodnutí učiněna tzv. "od stolu''. Urbanistické či architektonické zdůvodnění zástavby dotčeného pozemku navrhovaným záměrem lze podle stěžovatele charakterizovat jako urbanistický či architektonický diletantizmus, který ignoruje poměry v území. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak příslušné orgány zhodnotily uliční čáru či existenci souvislé zástavby. Umístění stavby rodinného domu žadatelky není dle názoru stěžovatele v souladu s urbanistickými a architektonickými požadavky, neboť stávající zástavba dané lokality je typická pro dvojdomky, nikoliv pro řadovou zástavbu, resp. zástavbu všech proluk. V dané situaci se podle stěžovatele jedná nikoli o městskou řadovou výstavbu, ale o ryze vesnické prostředí. Rodinný dům žadatelky podle stěžovatele nezapadá do stávající zástavby. Záměr této stavby není navíc podle stěžovatele v souladu se stávající uliční čárou. Žadatelka je tak podle něj zvýhodněna tím, že může svoji (pravoúhlou) stavbu vyosit, a to na úkor uliční čáry. Stěžovatel polemizuje i se závěrem správních orgánů, že se jedná o stavbu v proluce a kritizuje nedostatečné zohlednění protipožárního a dopravně bezpečnostního řešení. Dále namítá i pochybení spočívající v tom, že nebylo nařízeno konání ústního jednání spojeného s ohledáním na místě plánované stavby.
4. Stěžovatel dále polemizuje i s názorem jím žalovaného správního orgánu, že měl využít opravných prostředků. Stěžovatel rovněž namítá, že není přiléhavý závěr krajského soudu o obecnosti žalobních bodů a odkazuje na námitky k uliční čáře, individuální a řadové zástavbě, hydrantu, výhledovým poměrům. Hydrant, zpevněná cesta, plocha či chodník byly pouze argumenty, které podle stěžovatele měly dokreslit fakt, že nikomu nejsou poměry na místě známy, a že tedy všechna zdůvodnění jsou pouze formální; odhalení chyby stavebního úřadu by tak pouze dokreslilo nesprávné rozhodnutí a proces, který mu předcházel.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Již z argumentace stěžovatele plyne, že namítá, že v jeho věci došlo k nesprávnému posouzení skutkových okolností jeho případu a nesprávné interpretaci podústavního práva. Ústavnímu soudu však nepřísluší revidovat závěry obecných soudů, spočívající ve výkladu podústavního práva, který nemá ústavní rozměr, což je i případ stěžovatele. Stěžovatelova ústavní stížnost proto nemá ústavněprávní dimenzi a Ústavnímu soudu nepřísluší být další instancí správního soudnictví.
8. S ohledem na to byla Ústavním soudem ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu