ECLI:CZ:US:2020:2.US.2506.20.1
sp. zn. II. ÚS 2506/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti HKS sirup, a.s., se sídlem v Holešově, Dr. E. Beneše 25/27, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2020 č. j. 23 Cdo 519/2020-407, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1 .Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s odkazem na údajné porušení jejího práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na spravedlivé soudní řízení dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále ústavně zaručeného práva, dle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech, způsobem a v mezích, které stanoví zákon dle ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (včetně principu zákazu libovůle) a práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
2. Okresní soud v Přerově rozhodl rozsudkem ze dne 18. 5. 2018 č.j. 16 C 363/2015-292 tak, že žalované v daném právním sporu, Hanácké kyselce, a.s., uložil zaplatit žalobkyni - stěžovatelce částku 5 000 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 3. 6. 2015 do zaplacení a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodl dne 26. 9. 2019 pod č.j. 75 Co 363/2018-376 ve věci odvolání žalované proti uvedenému rozsudku tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil, a žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 000 Kč s příslušenstvím zamítl; stěžovatelce pak bylo uloženo zaplatit na náhradu řízení před soudem prvního stupně částku 663 210 Kč. Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 6. 2020 usnesením č. j. 23 Cdo 519/2020-407 tak, že dovolání stěžovatelky odmítl a přikázal jí nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 34 606 Kč. Předmětem sporu byl nárok stěžovatelky na zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty. Nárok na zaplacení smluvní pokuty stěžovatelka odvozovala od porušení čl. IV. bodu 6. kupní smlouvy uzavřené mezi jejím právním předchůdcem, tj. Hanáckou potravinářskou společností s.r.o., a žalovanou, jejímž předmětem byla opakující se průběžná dodávka sirupů. V čl. IV. bod 6. kupní smlouvy se právní předchůdce stěžovatelky zavázal, že "v ČR bude sirupy prodávat výhradně kupujícímu dle této smlouvy v případě, že kupující bude odebírat sirupy v dohodnutých termínech, množství a druhu a bude za ně řádně platit dohodnutou cenu." Kupující se zavázal, že "sirup pro výrobu minerálních vod s příchutí bude odebírat výhradně od prodávajícího v případě, že prodávající bude dodávat sirupy v dohodnutých termínech, množství a druzích a současně bude kupující výhradně prostřednictvím prodávajícího realizovat rozšíření sortimentu druhů minerálních vod s příchutí." Soudy ve věci rozhodly, jak shora uvedeno.
3. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že dovolací soud odmítl její dovolání, aniž by zkoumal konkrétní argumentaci Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, k otázce výkladu dotčeného sporného ustanovení smlouvy, od něhož se odvíjel nárok na smluvní pokutu. Odmítnutí dovolacích důvodů bylo provedeno pouze ve formální rovině a Nejvyšší soud rovněž neřešil související namítaná procesní pochybení krajského soudu, která měla prý zásadní vliv na porušení práva na spravedlivý proces. Krajský soud změnil své původní závěry poté co provedl doplnění dokazování výslechem svědků MUDr. Vajdíka a Ing. Doležela - osob, které sjednávaly a posléze podepsaly předmětnou kupní smlouvu. Podle názoru stěžovatelky nelze neuvést, že takový procesní postup soud zvolil patrně s a priori přijatým závěrem o nutnosti změnit rozsudek soudu prvního stupně. Přestože i takto doplněné dokazování podle stěžovatelky potvrdilo oprávněnost žalobních tvrzení a důvodnost žaloby, rozhodl odvolací soud zcela překvapivě v její neprospěch a zatížil ji mnohasettisícovými náklady, které by nebylo nutno vynaložit, pokud by krajský soud postupoval konzistentně a respektoval své dřívější rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka se domnívá, že výrazem práva na spravedlivý proces je i to, že účastník řízení se může spolehnout na závaznost právních závěrů, které soudy ve věci jim předložené vtělí do odůvodnění svých rozhodnutí. Tyto právní závěry mají dávat účastníkovi řízení oporu pro další postup ve věci a mimo jiné podle nich může zvažovat reálnost svých procesních šancí na úspěch a také podle nich může kalkulovat s náklady, které jej zatíží v případě neúspěchu ve věci a může zvážit, zda nebude vhodnější ve sporu nepokračovat. V této věci však údajně došlo ke zcela zásadnímu a nepředvídatelnému zvratu, kdy krajský soud jednoznačně negoval své předchozí právní závěry a začal provádět dokazování k otázce, kterou měl podle všeho již dříve za vyřešenou ve prospěch stěžovatelky. Ta se proto domnívá, že opakování některých důkazů odvolacím soudem sice může být formálně souladné s ustanovením §213 odst. 3 o.s.ř., na druhou stranu se takový postup jeví jako ústavně rozporný a z hlediska stěžovatelky nikoliv nestranný - v situaci, kdy již na danou otázku soud vyslovil zřetelný názor, kterým by se měl sám řídit. Odvolací soud však pro stěžovatelku překvapivě provedl opakovaný výslech svědků MUDr. Jiřího Vajdíka a Ing. Josefa Doležela, tedy osob, které za právního předchůdce žalobce a za žalovaného v pozici statutárních orgánů dojednávaly obsah kupní smlouvy, tedy i jednotlivá ujednání včetně závazku exkluzivity a smluvních pokut. Podle názoru stěžovatelky tím došlo ze strany odvolacího soudu ke zcela evidentnímu porušení ustanovení §132 o.s.ř., tedy zásady volného hodnocení důkazů. Odvolací soud prý vyhodnotil výpověď Ing. Josefa Doležela zcela nesprávně, a hodnocení jeho výpovědi bylo v nesouladu s pravidly logiky i v rozporu s tím, jaké závěry by se daly obvykle z citované části výpovědi svědka dovozovat.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Závěry obecných soudů v dané věci považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněné, přijatelné a souladné se zásadami, tvořícími základy řádného soudního procesu. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že by argumentace v napadených rozhodnutích neměla oporu v provedených důkazech, nebo že by závěry soudů byly jakkoli vyfabulované. Za těchto okolností, zejména když se, jak je zřejmé, stěžovatelka domáhá přehodnocování provedeného dokazování, Ústavní soud do řešení konkrétní kauzy hlouběji neingeruje, neboť to mu nepřísluší. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou primárně záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jsou ústavně konformní nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah porušující některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Takové pochybení ale Ústavní soud nezjistil. Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že výklad smluvního ujednání provedený odvolacím soudem je správný, neboť odpovídá projevu vůle účastníků, zachycené ve smlouvě. Právě proto soud náležitě zkoumal skutečnou vůli účastníků předmětné smlouvy, za tímto účelem provedl doplnění dokazování a z takto zjištěného skutkového stavu dovodil své právní závěry. Ústavní soud také odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti.
5. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu