ECLI:CZ:US:2020:2.US.2517.20.1
sp. zn. II. ÚS 2517/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. V., zastoupené Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2019 č. j. 2 T 250/2015-491, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podává proti v záhlaví označenému rozhodnutí ústavní stížnost. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody, a to konkrétně právo na zachování její lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a chránění jejího jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva") a právo na veřejné projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2019 č. j. 2 T 250/2015-491 (dále jen "napadené usnesení") a své úřední činnosti, zjistil Ústavní soud následující. Odsouzená A. L. byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2016 č. j. 2 T 250/2015-296 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 9. června 2016 č. j. 68 To 155/2016-343 uznána vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Odsouzená se těchto trestných činů, zjednodušeně řečeno, dopustila tím, že při vjezdu na křižovatku při odbočování vpravo nedala přednost v jízdě, v důsledku čehož došlo k dopravní nehodě, při níž zemřel stěžovatelčin manžel, přičemž stěžovatelka sama utrpěla těžkou újmu na zdraví. Současně Okresní soud v Olomouci v rámci adhezního řízení rozhodl o náhradě škody poškozeným, přičemž dospěl k závěru, že míra spoluzavinění na straně zemřelého manžela stěžovatelky činí 30 %.
3. Státní zástupce z podnětu stěžovatelky, jež v předcházejícím trestním řízení vystupovala v pozici poškozené, podal návrh na obnovu řízení v neprospěch odsouzené A. L. v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 250/2015. Stěžovatelka si totiž opatřila nový znalecký posudek z oblasti doprava, který by dle názoru státního zástupce mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy, zejména odlišné posouzení míry spoluzavinění na straně zemřelého manžela stěžovatelky.
4. Napadeným usnesením byl návrh státního zástupce zamítnut, neboť nebyly shledány důvody obnovy řízení podle §278 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stížnost stěžovatelky byla usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 68 To 337/2019-516 (dále jen "usnesení stížnostního soudu"), zamítnuta s ohledem na absenci stěžovatelčiny aktivní legitimace k jejímu podání. Tato dvě usnesení obecných soudů stěžovatelka napadla jinou ústavní stížností, jež byla vedena pod sp. zn. I. ÚS 249/20. Ústavní soud usnesením ze dne 11. února 2020 sp. zn. I. ÚS 249/20 stěžovatelčinu ústavní stížnost zčásti odmítl pro nedodržení lhůty (ve vztahu k usnesení napadenému rovněž v této ústavní stížnosti) a zčásti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (ve vztahu k usnesení stížnostního soudu).
5. Stěžovatelka namítá, že napadeným usnesením byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody, a to konkrétně právo na zachování její lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a chránění jejího jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na veřejné projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 4 odst. 4 Listiny.
6. Stěžovatelka namítá, že jí opatřený znalecký posudek je důkazem, který poukazuje na nesprávnosti znaleckého posudku, který v předcházejícím řízení byl klíčovým podkladem pro rozhodnutí o nároku poškozených. Stěžovatelkou opatřený důkaz by dle ní proto mohl ovlivnit jiný výrok o vině nebo o náhradě škody. Stěžovatelka se domnívá, že okresní soud při posouzení návrhu na obnovu řízení řádně nezkoumal, zda je revizní znalecký posudek schopen odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Revizní znalecký posudek zkoumá otázku možné rychlosti vozidla řízeného zemřelým manželem stěžovatelky před prvotním střetem, přičemž stěžovatelka má za to, že rovněž vyvrací závěry znaleckého posudku z předcházejícího řízení, který měl pracovat se špatnými daty, a tak i se závěry. Stěžovatelka zejména nesouhlasí se závěrem, že se její zemřelý manžel překročením maximální povolené rychlosti podílel na spoluzavinění na jeho straně ve výši 30 %. Stěžovatelka dále okresnímu soudu vytýká, že ke konání veřejného zasedání nebyla přizvána, a nemohla se ho tedy zúčastnit v rozporu s právem na veřejné projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
7. Stěžovatelka si uvědomuje nedodržení dvouměsíční subjektivní lhůty k podání ústavní stížnosti, má ovšem za to, že její ústavní stížnost s ohledem na §75 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, přičemž roční objektivní lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována. Podstatný přesah svých vlastních zájmů spatřuje stěžovatelka v tom, že význam ústavní stížnosti je zřejmý z porušení jejích práv, ke kterým v předcházejícím řízení došlo.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh opožděný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
9. Podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
11. Ústavní stížnost poškozené proti rozhodnutí okresního soudu o návrhu státního zástupce na povolení obnovy řízení v neprospěch odsouzené přípustná je [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1716/16 ze dne 9. 8. 2016 (N 151/82 SbNU 385), body 17 a 19], neboť proti napadenému usnesení nemá k dispozici žádný procesní opravný prostředek. Proto s ohledem na ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu stěžovatelka mohla ústavní stížnost podat pouze v dvouměsíční subjektivní lhůtě ode dne, kdy se o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděla. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka si je vědoma nedodržení lhůty k jejímu podání, namítá ovšem, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K této námitce Ústavní soud poznamenává, že aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je s ohledem na znění §75 odst. 1 citovaného zákona, myslitelná pouze v případech, ve kterých je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, jak již bylo uvedeno výše, že stěžovatelce procesní prostředky k ochraně jejího práva nepříslušely, není ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v této věci aplikovatelné, neboť ústavní stížnost není nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelce k ochraně jejího práva náleží.
12. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka