ECLI:CZ:US:2020:2.US.2520.20.1
sp. zn. II. ÚS 2520/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. Ivy Kadlecové Jahodové, advokátky se sídlem Leknínová 2046, Černošice, směřující proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. září 2019, č. j. 32 D 251/2019-151, a o návrhu na zrušení §23 odst. 2 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, a vypuštění slov "vypočtená podle §23 odst. 2" z ustanovení §25 téhož zákona, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §23 odst. 2 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, a vypuštění slov "vypočtená podle §23 odst. 2" z ustanovení §25 téhož zákona, se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 1. 9. 2020 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se touto stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Okresního soudu v Pardubicích, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 1, čl. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatelka navrhuje podle §74 zákona o Ústavním soudu zrušení §23 odst. 2 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením (dále jen "zákon o penzijním připojištění) a rovněž vypuštění slov "vypočtená podle §23 odst. 2" z ustanovení §25 téhož zákona.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Pardubicích bylo dne 2. 9. 2019 rozhodnuto ve věci řízení o pozůstalosti po zemřelém MUDr. Ivo Jahodovi, za účasti závětní dědičky a dvou neopomenutelných dědiček. Usnesení nabylo právní moci téhož dne a dle tvrzení stěžovatelky proti němu nebyl podán opravný prostředek.
3. Podle ústavní stížnosti stěžovatelka z výpisu penzijního pojištění ze dne 16. 10. 2019 zjistila, že nedošlo k výplatě 23 578 Kč, které se v době smrti zůstavitele nacházely na účtu penzijního pojištění a které představovaly zůstavitelem obdržené státní příspěvky a jejich zhodnocení. Tuto částku penzijní společnost dle §23 odst. 2 zákona o penzijním připojištění vrátila státu, tj. Ministerstvu financí. Stěžovatelka se o této skutečnosti dozvěděla až z výpisu penzijní společnosti a bez svého zavinění nemohla proti napadenému usnesení brojit včasným opravným prostředkem. Stěžovatelka považuje stávající úpravu za diskriminační a porušující vlastnické právo stěžovatelky, z toho důvodu navrhuje její zrušení. Stěžovatelka rovněž namítá, že je její stížnosti přípustná ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neb její věc přesahuje její vlastní zájmy s ohledem na skutečnost, že se v obdobné situaci nachází řada osob.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž nemusí být právně zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Dále se zabýval včasností návrhu a tím, zda je ústavní stížnost přípustná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího až poté, co jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
6. V projednávaném případě byla stěžovatelka v napadeném rozhodnutí poučena o možnosti podání opravného prostředku. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pak představuje toliko výjimku z obecného pravidla přípustnosti, kterou je nutné interpretovat zužujícím způsobem [nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. Nelze přitom opomenout, že ve smyslu zachovávání ústavnosti musí jít o natolik silný a významný veřejný zájem na projednání stížnosti, který v daném okamžiku vyžaduje, aby konkrétní, byť nepřípustná ústavní stížnost přesto byla projednána.
7. Podstatný přesah vlastních zájmů je nutno (jako každou výjimku z pravidla) vykládat restriktivně. Tento přesah lze v obecné rovině shledat toliko z vnějších okolností, např. když právní předpis pravidelně vyvolává potíže v praxi, věc se týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství sporů, a je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu (viz Filip, Holländer, Šimíček - Komentář k zákonu o Ústavním soudu, C.H.Beck 2001, str. 343-344). Nemůže ale postačit argument, že napadené ustanovení se týká velkého množství subjektů za situace, kdy o žádném z nich není Ústavnímu soudu známo, že by protiústavnost napadeného ustanovení namítal a ani stěžovatel žádného kromě sebe neuvádí. Ústavní soud ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, není v situaci, že by mohl vedle toho současně meritorně řešit oprávněnost ústavních námitek týkajících se napadeného zákonného ustanovení a z nich případně odvozovat "podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele" (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 ze dne 16. 6. 2005).
8. Na základě uvedeného Ústavní soud shledal, že podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelky v posuzované věci dán není - a není ani ekvivalentní s tvrzenou protiústavností zákonného ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti; opačné závěry by založily institut takzvané "populární žaloby" v řízení o kontrole norem a ocitla se tak v rozporu s kogentním taxativním ustanovením §64 zákona o Ústavním soudu. V dané věci Ústavní tak soud shledal, že výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu splněny nejsou.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené rozhodl v senátu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti proti napadenému usnesení pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení §23 odst. 2 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění, a vypuštění slov "vypočtená podle §23 odst. 2" z ustanovení §25 téhož zákona podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu