ECLI:CZ:US:2020:2.US.2535.20.1
sp. zn. II. ÚS 2535/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Kokošky, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020 č. j. 30 Cdo 1025/2020-133, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2019 č. j. 12 Co 141/2019-104 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 1. 2019 č. j. 38 C 140/2017-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá rovněž porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení částky 84 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou trestního řízení, ke kterému se připojil jako poškozený v adhezním řízení, neboť jeho nárok byl promlčen. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a opakuje své argumenty stran procesního pochybení odvolacího soudu, které uplatňoval v dovolání.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, které vedl již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelovými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž Ústavní soud je neshledává neudržitelnými. Do výkladu a aplikace podústavního práva nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat; na ústavní rovině Ústavní soud v jejich závěrech žádné nedostatky neshledal. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu stěžovatelovo dovolání nesplnilo předpoklady přípustnosti, a muselo proto být odmítnuto.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu