ECLI:CZ:US:2020:2.US.255.20.1
sp. zn. II. ÚS 255/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou, sídlem Jánská 864/4, Liberec 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2019 č. j. 7 Tdo 1105/2019-1943, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 9. května 2019 č. j. 14 To 291/2018-1836 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. září 2018 č. j. 1 T 2/2018-1735, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen okresní soud"), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a dalších přiložených dokumentů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle ustanovení §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky, který mu byl podmíněně odložen se zkušební dobou dva roky. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč. Stěžovateli byla spolu s dalším obžalovaným rovněž uložena povinnost k náhradě škody některým poškozeným. Další poškození byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že stěžovatel jako autorizovaný inženýr v oboru pozemní stavby a v oboru statika a dynamika staveb a jako statik podílející se na projektu střechy tělocvičny, nevěnoval dostatečnou pozornost kontrole projektu zpracovávaného druhým obžalovaným, nezjistil vnitřní rozpornost projektu, nezjistil pochybení v rámci navrhovaného spoje, a přesto stvrdil správnost tohoto projektu. Tím měl podle okresního soudu jednat v rozporu s ustanovením §159 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"). V důsledku tohoto jednání vystavil více osob v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu. Následkem tohoto jednání vznikla škoda na majetku přesahující hranici 5 000 000 Kč. Proto podle okresního soudu naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu uvedeného výše.
5. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatele a druhého obžalovaného zamítl. Podle krajského soudu byl výrok okresního soudu o vině i výrok o trestu stěžovatele správný a odpovídá zákonu.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Podle Nejvyššího soudu okresní soud ani krajský soud nepochybily, neboť za dodržení všech zásad významných pro trestní řízení na základě provedeného dokazování dovodily skutková zjištění, vyjádřená ve skutkových větách výroku o vině, která odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly.
II. Argumentace stěžovatele
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě došlo k zásahu do ústavně chráněného práva na soudní ochranu zaručeného ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), ustanovením čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení principu rovnosti účastníků řízení garantovaného ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na veřejnost, odpovídající rychlost a ústnost soudního řízení, které je dáno ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny.
8. Stěžovatel má za to, že se obecné soudy odchýlily od své rozhodovací praxe a důkazní řízení vedly způsobem, který představuje zásah do jeho ústavně chráněných základních práv a svobod. Je přesvědčen, že v jeho případě došlo k tzv. opomenutým důkazům, což vede k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a svévoli v samotném rozhodování. Stěžovatel také uvádí, že obecné soudy právně hodnotily věc zcela v rozporu s provedenými důkazy, a to způsobem, který dosáhl extrémní intenzity. Stěžovatel je dále přesvědčen, že neporušil důležitou právní povinnost, což je jeden z pojmových znaků skutkové podstaty trestného činu, kterého se měl podle ústavní stížností napadených rozhodnutí dopustit.
9. Stěžovatel dále uvádí, že v jeho případě došlo ke změnám skutkové věty v průběhu vyšetřování, což mělo vést k tomu, že totožnost skutku nebyla zachována. Dále stěžovatel zpochybňuje vedení důkazního řízení a konstatuje, že důkazy proti němu nebyly provedeny v souladu se zákonem. Je rovněž přesvědčen, že ke vzniku škody nedošlo v důsledku jeho jednání, ale v důsledku protiprávního jednání jiných osob. Obecné soudy se však podle jeho mínění vůbec nezabývaly důkazy ve prospěch stěžovatele, případně důkazy směřujícími k případné spoluodpovědnosti dalších osob. Celkově stěžovatel namítá, že se obecné soudy v důkazním řízení vůbec nezabývaly stěžovatelem navrženými důkazy, případně se s nimi vypořádaly nedostatečným způsobem.
10. Stěžovatel uvádí, že nebyl projektantem stavby, a tedy nemůže být odpovědný za jakékoli případné škody. Dále konstatuje, že obecné soudy nesprávně používaly pojem dokumentace, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí obecných sudů a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc mu svěřuje pouze přezkum rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních mezí. Vzhledem k ústavně zaručené nezávislosti soudů (viz ustanovení čl. 82 Ústavy) nemá ani pravomoc přehodnocovat jejich závěry a nahrazovat je svými vlastními.
14. Shora řečené platí i pro hodnocení důkazů a konstrukci skutkového stavu. Tuto pravomoc mají obecné soudy a Ústavní soud je do ní oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním. Žádná z těchto podmínek však v tomto případě nebyla splněna.
15. Ústavní soud se případem - byť v případě druhého obžalovaného a nikoli stěžovatele - zabýval již pod spisovou značkou III. ÚS 460/20 (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 460/20 ze dne 31. 3. 2020 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Ani v tomto případě nedospěl k jinému závěru.
16. Námitky, které stěžovatel uplatnil, již posoudil Nejvyšší soud a na jeho závěrech není nutné cokoli měnit. To se týče jak stěžovatelem namítaného nesprávně zjištěného skutkového stavu (včetně tzv. opomenutých důkazů), změn v popisu skutku, tak nedostatečně zjištěného porušení právního předpisu či pominutí odpovědnosti dalších osob.
17. Ústavní soud považuje za nezbytné odkázat na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které každé odmítnutí návrhu na provedení důkazu stěžovateli, nemá za následek zásah do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu. Okresní soud i krajský soud dostatečně vyložily, proč některé důkazní návrhy stěžovatele odmítly - částečně pro nadbytečnost, částečně pro to, že nedokazovaly skutečnosti rozhodující pro rekonstrukci konkrétního skutku. V jejich postupu Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že vina stěžovatele byla prokázána s důvodnými pochybnostmi. Námitky stěžovatele o jeho zcela jiném působení při realizaci stavby či o tom, že neporušil žádnou zákonem danou povinnost, obecné soudy vyvrátily přesvědčivě a bez logických či empirických vad.
18. Tentýž závěr platí i pro stěžovatelem namítanou nejednotnost skutku. Nejvyšší soud a také krajský soud správně stěžovateli vyložily vztah popisu skutku a skutku a rovněž nezbytnost jednoznačné identifikace skutku - která může být spojena i se změnou slov, ale nikoli se změnou podstaty skutku. Ta zůstala zachována a nemohlo tím dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu