ECLI:CZ:US:2020:2.US.2571.20.1
sp. zn. II. ÚS 2571/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele BÜROPROFI s.r.o., sídlem Hlinská 456/2, České Budějovice, zastoupeného JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Šafaříkova 201/17, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1359/2020-365 ze dne 11. 6. 2020, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2019 č. j. 74 Co 9/2019-328 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 9. 2018 č. j. 8 C 414/2016-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel podanou žalobou domáhal v řízení před obecnými soudy přiznání pohledávky z titulu solidární odpovědnosti vedlejšího účastníka CÍL, výrobní družstvo, sídlem Olomoucká 3897/116, Prostějov jako člena Sdružení VDI Meta - Cíl Group (dále jen jako "Sdružení"), jež bylo založeno Smlouvou o sdružení, uzavřenou dne 31. 12. 2013 mezi VDI Meta - výrobním družstvem invalidů (dále jen "VDI Meta") a vedlejším účastníkem (dále jen jako "Smlouva o Sdružení"), kterou bylo založeno sdružení VDI Meta - Cíl Group, a to za závazky VDl Meta vůči stěžovateli, učiněné jménem Sdružení. Žalovaná pohledávka byla stěžovatelem požadována po vedlejším účastníku z titulu solidární odpovědnosti člena Sdružení ve smyslu §835 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku za závazky člena Sdružení, jež byly součástí podnikatelských aktivit všech účastníků sdružení, v daném případě za závazky VDI Meta.
3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byla jeho žaloba zamítnuta. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen a došlo ke změně výroku ohledně výše náhrady nákladů řízení. Napadeným usnesením Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že řízení nebylo vedeno v souladu s ústavními principy a nelze jej jako celek pokládat za spravedlivé, v důsledku svévole obecných soudů a interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavní soudu sp. zn. IV. ÚS 233/17 ze dne 27. února 2018, podle kterého pokud civilní soudy, zejména soud prvoinstanční, neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy, ač jim byly řádně navrženy a odůvodněny, a ani neodůvodnily jejich zamítnutí, došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
5. Rozsudek odvolacího soudu sice konstatuje, že soud prvního stupně výslovně uvedl, že neprováděl jiné navrhované důkazy a rozhodl pouze na základě skutkového stavu zjištěného ze smlouvy o sdružení. Vyhodnotil, že smlouva o sdružení poskytuje příkladný výčet společných činností a termínem "zakázka" je míněn smluvní vztah, na základě kterého sdružení získá možnost dodávat zákazníkům výrobky či služby vyhotovené osobami se zdravotním postižením v režimu tzv. náhradního plnění. Podle soudu tak sdružení nebylo založeno ani oprávněno k nákupu zboží od třetích osob. Krajský soud v Brně nicméně k odvolání stěžovatele dokazování doplnil toliko ve věci jednoho z více než jedné stovky obchodních případů, koncového zákazníka ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s.r.o.
6. Stěžovatel připouští, že z provedeného doplněného dokazování před odvolacím soudem v tomto jediném případě vyplynulo, že: a) z daňového dokladu č. 4112000519 (FV-2014-112-000519), který slouží současně jako dodací list, vyplývá, že tento daňový doklad a dodací list byl vystaven určeným účastníkem sdružení VDI Meta. Náhradní plnění uvedené v tomto daňovém dokladu bylo poskytnuto účastníkem Smlouvy o sdružení, společností CÍL., výrobní družstvo a splňuje zákonná kritéria náhradního plnění, tento daňový doklad a dodací list byl vystaven koncovému odběrateli, ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s.r.o., a současně b) z daňového dokladu č. 14023061, vystaveného stěžovatelem odběrateli VDI Meta jako určenému členu Sdružení dle Smlouvy o Sdružení vyplývá, že předmětem dodávky bylo totožné zboží jako na dokladu uvedeném v předchozím odstavci, přičemž jako odběratel je uvedena VDI Meta a dodací adresa pak adresa koncového odběratele ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s.r.o., přičemž odvolací soud dovodil, že tento případ "nesouvisel s předmětem a účelem smlouvy o sdružení uzavřené mezi tímto výrobním družstvem invalidů a žalovaným dne 31. 12. 2013". Protože závěr Krajského soudu v Brně o tom, že předmětné dodávky zboží kancelářského charakteru nesměřovaly k naplnění předmětu a účelu Sdružení byl zásadním a stěžejním důvodem zamítnutí žalobního návrhu, stěžovatel očekával, že v napadeném rozhodnutí bude Krajským soudem v Brně podrobně a řádně odůvodněno, na základě jakých skutkových zjištění k tomuto závěru odvolací soud dospěl, přičemž tato svá zjištění bude podrobně konfrontovat s platnou právní úpravou. Stěžovatel se však domnívá, že se tak nestalo a že je napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně nedostatečně odůvodněno, čímž je porušeno jeho právo na řádný a spravedlivý proces.
7. Namísto toho, aby se obecné soudy odpovědně komplexně zabývaly stěžovatelem uváděnými skutečnostmi a vypořádaly se s důkazními návrhy tak, že důkazy buď provedou, nebo v případě zamítnutí přesvědčivě zdůvodní, proč tyto důkazní návrhy nebudou provedeny, podle stěžovatele se se skutečnostmi stěžovatelem uváděnými nevypořádaly a v důsledku toho došlo k přijetí nepřezkoumatelného soudního rozhodnutí. Takový postup soudu je dle stěžovatele nepřípustným projevem libovůle obecných soudů, který je excesem z mezí daných zásadou volného hodnocení důkazů a v posuzované věci vedl k odepření spravedlnosti stěžovateli ze strany obecných soudů. V posuzovaném případě podle stěžovatele obecné soudy postupovaly při dokazování zcela selektivně, když provedly pouze důkazy, které jim umožňovaly dotvořit jednoduchý, pro rozhodnutí přijatelný skutkový stav, a přitom zcela ignorovaly celou řadu zásadních důkazů a skutečností.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Již z argumentace stěžovatele plyne, že namítá, že v jeho věci došlo k nesprávnému posouzení skutkových okolností jeho případu a nesprávné interpretaci podústavního práva. Ústavnímu soudu však bez dalšího nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů.
11. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se jeho argumentací a jím navrženými důkazy nezabývaly. Nicméně Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými argumenty i důkazními návrhy a reagovaly na ně. Skutečnost, že odvolací soud všem stěžovatelovým důkazním návrhům nevyhověl a dovolací soud shledal, že jeho argumenty nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, nelze považovat za zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
12. Z uvedeného důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu