ECLI:CZ:US:2020:2.US.258.20.1
sp. zn. II. ÚS 258/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. R., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, P.O.BOX 170, právně zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2020 sp. zn. 8 To 104/2019 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. 12. 2019 sp. zn. 9 T 6/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 1. 2020, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná čl. 8, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením ponechal Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře stěžovatele podle §72 odst. 3 tr. řádu nadále ve vazbě z důvodů §67 písm. a), c) tr. řádu. Zároveň rozhodl, že se podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijímá písemný slib a že se podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nad stěžovatelem nevyslovuje dohled probačního úředníka. Dále rozhodl tak, že se podle §71a tr. řádu zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Obdobně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře i o dalších spoluobviněných. Na stěžovatele byla uvalena vazba, neboť je obviněn ze zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku a zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, neboť měl za to, že u něj nehrozí pokračování v trestné činnosti, protože jeho veškerá trestná činnost byla navázaná na osobu obžalovaného P. F. a na jeho kontakty. Tento obžalovaný je však v dlouhodobém výkonu trestu odnětí svobody a je vyloučené, aby jej za této situace oslovil se žádostí o žhářství. Přesto, že v úvodu stížnosti uvedl, že je mu zřejmé, že stížnostní soud se nebude do detailů zabývat otázkou viny, polemizuje dále s obsahem dosud neprovedených důkazů, s otázkou právní kvalifikace a motivu. Závěrem připustil možnost vazby útěkové, nicméně nechápe důvodnost vazby z důvodů nebezpečí pokračování v trestné činnosti. Navrhl proto, aby stížnostní soud zrušil napadené usnesení (v části týkající se jeho osoby) a při neexistenci vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu uvažoval o nabízené peněžité záruce.
4. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení v rozsahu, v jakém bylo napadeno stížností, a ve stejném rozsahu přezkoumal i postup řízení, které jeho usnesení předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná.
5. Stěžovatel v ústavní namítá, že krajský soud nezohlednil všechny skutečnosti ve svých úvahách, zda je skutečně nezbytně nutný jeho další pobyt ve vazbě, nepostupoval důsledně v intencích čl. 8 odst. 1, 2, Listiny, zejména řádně neodůvodnil obavy z existence vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu, jež je rozhodující pro možnost nabídky peněžité záruky vzhledem k dosavadní právní kvalifikaci jeho jednání. Stěžovatel rovněž namítá, že o jeho stížnosti rozhodl senát vrchního soudu, který se specializuje na nejzávažnější násilnou trestnou činnost, zatímco trestné činy obecného ohrožení rozhodují obvykle na tomto soudě jiné senáty. Tím mohlo dojít i k porušení jeho ústavního práva zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).
7. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je přitom Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
8. Platí tedy, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 tr. řádu. Rovněž dle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je třeba legitimitu ponechání obžalovaného ve vazbě hodnotit v každém případě podle konkrétních okolností dané věci. Pokud jde specificky o nebezpečí, že by mohlo dojít k opakování trestné činnosti, ESLP má za to, že pro soudce mohou mít význam konkrétní ukazatele, jako je škodlivost obviněného; závažnost trestného činu může vést příslušné orgány k tomu, že podezřelého umístí a ponechají ve vazbě, aby zabránily nové trestné činnosti, jestliže s ohledem na okolnosti případu, jako je minulost a osobnost dotyčného, je takové nebezpečí důvodné a takové opatření přiměřené (viz např. rozsudek ESLP ve věci Knebl proti České republice ze dne 28. 10. 2010 č. 20157/05, §§62 a 66).
9. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v napadeném usnesení dovodil, že nadále trvají vazební důvody podle §67 písm. a) a c) tr. řádu, což také náležitě zdůvodnil.
10. Pokud jde o konkrétního důvod vazby, který stěžovatel zpochybňoval a i nadále v ústavní stížnosti zpochybňuje, podle ustanovení §67 písm. c) tr. řádu smí být do vazby vzat obviněný "jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava ... že bude opakovat trestnou činnost pro níž je stíhán..."; zákon tedy nepožaduje pro rozhodnutí o vazbě jistotu, že obviněný bude v trestné činnost pokračovat, ale jen obavu. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s rozhodnutím o vzetí do vazby souhlasit, avšak samotný nesouhlas není způsobilý založit protiústavnost rozhodnutí a postup obecných soudů. Ne každé rozhodnutí, jen pro to, že je nepříznivé, automaticky zasahuje do zaručených základních práv účastníka řízení (čl. 36 Listiny). Podle čl. 8 Listiny nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon předvídá (odstavec 2), a nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně a na základě rozhodnutí soudu (odstavec 5). Tyto požadavky obě napadená usnesení splňují, postup obecných soudů není v rozporu ani s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a nezkracuje stěžovatele v jeho tvrzených zaručených právech.
11. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečné; o vazbě rozhodovaly oprávněné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách, přičemž zákonnost tohoto opatření byla již dříve předmětem mnohačetného přezkoumání. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán nadaný pravomocí rozhodovat o trvání vazby vyhodnotí okolnosti tak, že stěžovatele ponechá ve vazbě.
12. K námitce stěžovatele, že o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně rozhodoval nesprávný senát Vrchního soudu v Praze a v této souvislosti i nezákonný soudce, Ústavní soud uvádí, že tato námitka je ze strany stěžovatele konstruována natolik obecně a nekonkrétně, že nemůže založit důvodnou pochybnost o tom, že by bylo postupem Vrchního soudu v Praze porušeno jeho právo zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatel neuvede zcela konkrétní argumenty na podporu svých tvrzení, např. porušení konkrétních ustanovení rozvrhu práce, manipulace se spisem apod., nemůže Ústavní soud v tomto směru sám činit skutková zjištění, která by obecným tvrzením stěžovatele přisvědčila.
13. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu