ECLI:CZ:US:2020:2.US.2585.20.1
sp. zn. II. ÚS 2585/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem Praha 4, 5. května 1050/66, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2020 č. j. 30 Cdo 123/2020-154 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019 č. j. 23 Co 179/2019-97, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2019 č. j. 23 Co 179/2019-122, a to té části výroku tohoto rozsudku, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 3. 2019 č. j. 19 C157/2018-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel podanou žalobou domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti částky 225 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 210/2009, jež se týkalo popření otcovství žalobce k tehdy nezletilé. Nesprávný úřední postup stěžovatel spatřuje v průtazích v řízení, v neujasněnosti právního názoru soudu ohledně zmeškání popěrné lhůty stěžovatelem a také v nepřiměřené délce řízení, které trvalo 8 let a 9 měsíců.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 3. 2019 č. j. 19 C 157/2018-53 uložil žalované České republice zaplatit stěžovateli částku ve výši 40 688 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 1. 10. 2018 do zaplacení (výrok I), a dále zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila stěžovateli částku 184 312 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 225 000 Kč za období od 3. 8. 2018 do 30. 9. 2018 a z částky 184 312 Kč za období od 1. 10. 2018 do zaplacení (výrok II). Soud prvního stupně rovněž uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 10. 7. 2019 č. j. 23 Co 179/2019-97, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2019 č. j. 23 Co 179/2019-122, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I a v zamítavém výroku II (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III o nákladech řízení však změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše náhrady činí 16 581 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto nákladovém výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Podle něj otázka zohlednění změny právního názoru Ústavního soudu nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, přičemž změna právního názoru soudu je imanentní součástí soudního řízení a zakládá důvod ke snížení základní částky zadostiučinění z důvodu právní složitosti věci.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 je v odvoláním napadeném rozsahu nepřezkoumatelný. Dle přesvědčení stěžovatele trpí napadený rozsudek vadou, kterou se dle přesvědčení stěžovatele vyznačují v podstatě všechny rozsudky ve věcech týkajících se odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, a to nepřezkoumatelností v části vztahující se ke zvýšení či snížení tzv. základní částky odškodnění této nemajetkové újmy. Stěžovatel rozporuje, že soud prvého stupně snížil tzv. základní částku odškodného o dalších 40 % s odůvodněním, že inicioval řízení o popření otcovství nikoli proto, aby bylo zjištěno, zda je či není biologickým otcem, ale proto, aby nemusel platit výživné, což je podle stěžovatele jednoznačně v rozporu s provedenými důkazy. Pokud Městský soud v Praze jako odvolací soud tvrdí, že rozsudek soudu prvního stupně, jeho úvahy ohledně zvýšení či snížení základní částky odškodnění, jsou "v souladu s konstantní judikaturou", je podle stěžovatele třeba tuto judikaturu, na kterou odvolací soud odkazuje, jasně specifikovat, citovat konkrétní rozhodnutí, neboť stěžovatel naopak může tvrdit, že úvahy soudu prvého stupně ohledně zvýšení a snížení základního odškodnění jsou "s konstantní judikaturou" v rozporu. Vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dle názoru stěžovatele i skutečnost, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal s velkou částí jeho odvolacích námitek.
7. Dle názoru stěžovatele došlo postupem Nejvyššího soudu k porušení jeho ústavně garantovaných práv tím, že dovolání podané stěžovatelem bylo Nejvyšším soudem odmítnuto s tím, že se odvolací soud při řešení otázky změny právního názoru Ústavního soudu neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž však v rámci odůvodnění tohoto svého právního názoru odkazuje Nejvyšší soud na judikaturu, která se otázkou výše odškodnění v souvislosti se změnou právního názoru (Ústavního) soudu vůbec nezaobírá. Nejvyšším soudem citovaná judikatura tak naopak svědčí právnímu názoru stěžovatele, že změna právního názoru Ústavního soudu po šesti letech trvání řízení byla pro stěžovatele překvapivá, narušila jeho důvěru v právo a předvídatelnost soudních rozhodnutí a ke změně právního názoru Ústavního soudu by mělo být v odškodňovacím řízení tomto směru přihlédnuto a odškodnění adekvátně navýšeno právě z toho důvodu, že změna v právním názoru (Ústavního) soudu měla negativní dopad na důvěru stěžovatele v právo a předvídatelnost soudních rozhodnutí.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Již z argumentace stěžovatele plyne, že namítá, že v jeho věci došlo k nesprávnému posouzení skutkových okolností jeho případu a nesprávné interpretaci podústavního práva. Rozhodování o konkrétních částkách náhrady za nemajetkovou újmu dotčených osob je zpravidla věcí obecných soudů, do nějž nenáleží Ústavnímu soudu bez dalšího vstupovat.
11. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se jeho argumentací nezabývaly. Nicméně Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými argumenty a reagovaly na ně. Skutečnost, že jim odvolací soud nevyhověl a dovolací soud shledal, že nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, nelze považovat za zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
12. Je totiž v prvé řadě věcí Nejvyššího soudu, aby posuzovat otázky přípustnosti dovolání, a v případě, že tak činí přiměřeným a přezkoumatelným způsobem, Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování zasahovat. Při posouzení argumentů obecných soudů tak neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
13. Z uvedeného důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu