ECLI:CZ:US:2020:2.US.2630.20.1
sp. zn. II. ÚS 2630/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obec Jenišov, se sídlem Jenišov 88, zastoupené Mgr. Josefem Bedečem, advokátem se sídlem Chebská 80/52, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2020 č. j. 8 As 98/2019-26, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2019 č. j. 57 A 18/2019-43, prodloužení platnosti stanoviska Ministerstva životního prostředí k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí (vydaného pod č. j. 530/45/734/OPVI/05 ze dne 8. 2. 2005) ze dne 18. 12. 2018 č. j. MZP/2018/530/1830, usnesení Ministerstva životního prostředí - oprava prodloužení platnosti stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí ze dne 7. 1. 2019 č. j. MZP/2019/530/13, a závaznému stanovisku Ministerstva životního prostředí k ověření souladu stanoviska EIA ze dne 17. 12. 2018 č. j. MZP/2018/530/1812, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených aktů veřejné moci, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovnost v řízení zaručené čl. 37 odst. Listiny, právo na život zaručené čl. 6 Listiny a právo na příznivé životní prostředí a včasné a úplné informace o stavu životního prostředí zaručené čl. 35 Listiny. Dále namítá porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Ministerstvo životního prostředí vydalo dne 8. 2. 2005 souhlasné stanovisko k záměru "Stanovení dobývacího prostoru Jenišov pro výhradní ložisko kaolinu Jenišov - výsypka" (dále jen "stanovisko EIA"). Ministerstvo životního prostředí vydalo dne 17. 12. 2018 v záhlaví uvedené stanovisko k ověření souladu stanoviska EIA a následně dne 18. 12. 2018 v záhlaví označené prodloužení platnosti stanoviska EIA, ve kterém uvedlo, že záměr se nachází v obci Podpořany, Nepomyšl, k. ú. Buškovice, Nepomyšl a plocha dobývacího prostoru činí 3,4517 ha. Dne 7. 1. 2019 Ministerstvo životního prostředí vydalo v záhlaví uvedené opravné usnesení týkající se umístění a kapacity záměru s tím, že záměr je umístěn v obci a k. ú. Jenišov a jeho rozsah je 33,4517 ha. Krajský soud v Plzni žalobu proti uvedeným stanoviskům Ministerstva životního prostředí v záhlaví označeným rozsudkem odmítl, neboť dospěl k závěru, že nejsou soudně přezkoumatelná. Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožnil a kasační stížnost stěžovatelky v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že právní závěry orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení jsou zatíženy libovůlí. Správní orgány jednaly v rozporu se zákonem a správní soudy se odmítly věcí meritorně zabývat. K nezákonnému jednání správních orgánů stěžovatelka uvádí, že stanovisko EIA bylo prodlouženo, přestože žádost byla podána po uplynutí platnosti stanoviska. Opravné usnesení bylo vydáno v rozporu se zákonem; nesprávný údaj o kapacitě záměru nepovažuje stěžovatelka za zřejmou nesprávnost, neboť se o kapacitě záměru vede dlouhodobě spor. Správní orgány stěžovatelce zamlčely existenci stanoviska k ověření souladu, které ji nebylo nikdy doručeno. K nezákonnosti prodloužení stanoviska EIA stěžovatelka rovněž konstatuje, že v mezidobí došlo k zásadním změnám podmínek dotčeného území i poznatků a metod posuzování záměru. K postupu správních soudů stěžovatelka namítá, že se jedná o zjevnou nespravedlnost a odmítnutí spravedlnosti. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že napadené správní akty nezakládají vznik, změnu, zrušení či závazné určení práv a povinností, naopak, na jejich základě je nelegitimně zlegalizována těžba kaolínu v dobývacím prostoru Jenišov proti vůli občanů stěžovatelky. Stěžovatelka rovněž upozorňuje, že napadené správní akty nelze přezkoumat v navazujícím řízení, neboť správní řízení je v daném případě již skončené.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s odmítnutím správní žaloby proti správním aktům, které považuje za nezákonné, svévolné a zásadně zasahující do práv jejích a občanů. Problematikou soudního přezkumu závazných stanovisek se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 23. 8. 2011 č. j. 2 As 75/2009-113, publ. pod č. 2434/2011 Sb. NSS, a dospěl k závěru, že závazná stanoviska sama o sobě nijak nezasují do práv a povinností účastníků řízení, a jejich zákonnost lze přezkoumat až v rámci konečného rozhodnutí, jehož jsou podkladem. Správní soudy tak ve věci aplikovaly ustálenou a řádně vyargumentovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která byla dokonce aprobována i rozhodnutím rozšířeného senátu jakožto vrcholného tělesa správního soudnictví odpovědného za sjednocování judikatury správních soudů. Ústavní soud uvedené závěry neshledává neudržitelnými, na ústavní rovině žádné pochybení neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani napadenými akty správních orgánů porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu