ECLI:CZ:US:2020:2.US.2639.20.1
sp. zn. II. ÚS 2639/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Jurajem Koprdou, advokátem se sídlem Konopišťská 1153/6, Praha 10, Vršovice, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 229/2020 ze dne 21. 7. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 229/2020 ze dne 21. 7. 2020 bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců uložený mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 30 T 34/2019, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 214/2019 dne 18. 9. 2019, jehož výkon byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Tímto rozhodnutím Městský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť neshledal předchozí rozhodnutí přiléhavé všem zjištěným skutečnostem. V odůvodnění svého usnesení, jímž stěžovateli ponechal v platnosti podmíněné odsouzení, Obvodní soud pro Prahu 5 vyložil, že se ve zkušební době podmíněného odsouzení stěžovatel dopustil zcela bagatelní trestné činnosti, jejíž spáchání ve veřejném zasedání litoval, a přijal trest obecně prospěšných prací.
3. Městský soud v Praze poukázal na to, že se stěžovatel dopustil další trestné činnosti ve zkušební době podmíněného odsouzení tím, že nerespektoval tímto rozhodnutím uložený zákaz řízení. Je také třeba přihlédnout ke skutečnosti, že se této další trestné činnosti dopustil i ve zkušební době podmíněného propuštění dokonce ze dvou výkonů trestu odnětí svobody. Je tak naprosto zřejmé, že jej od páchání trestné činnosti neodradila ani skutečnost, že bude muset vykonat zbytek těchto trestů, jestliže bude pro spáchání další trestné činnosti pravomocně odsouzen. Na straně stěžovatele stížnostní soud neshledal žádné výjimečné okolnosti případu ani okolnosti v osobě odsouzeného, které by odůvodňovaly ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, neboť zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, jestliže ve zkušební době podmíněného odsouzení spáchal trestnou činnost, pro niž byl pravomocně odsouzen.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že k vydání napadeného usnesení, tj. k rozhodnutí o přeměně stěžovateli původně uloženého podmíněného trestu, došlo v neveřejném zasedání. Naopak Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením sp. zn. 30 T 34/2019 ze dne 26. 6. 2020 rozhodoval v rámci veřejného zasedání konaného za přítomnosti stěžovatele, který tak měl v jeho průběhu možnost řádně se k věci vyjádřit, uplatňovat svoje práva a bránit své oprávněné zájmy v plném rozsahu. Vzhledem k tomu, že výsledek rozhodování o přeměně trestu před Obvodním soudem pro Prahu 5 po řádně provedeném dokazování a závěrečných návrzích stran vyzněl pro stěžovatele příznivě, stěžovatel se opravného prostředku vzdal. Stěžovatel poukazuje i na to, že přítomný státní zástupce z Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 (Mgr. Michal Gargulák) se ve své závěrečné řeči v podstatě přiklonil k návrhu stěžovatele na ponechání podmíněného odsouzení stěžovatele v platnosti.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že při rozhodování soudu o "přeměně" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Došlo-li ovšem Městským soudem v Praze k přehodnocení dokazování, aniž by se tak stalo ve veřejném zasedání, resp. aniž by stížnostní soud poskytl stěžovateli možnost se k opakovaným důkazům vyjádřit, neumožnil mu, v rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti řízení, provádět efektivní obranu.
6. Závěrem stěžovatel podává návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 229/2020 ze dne 21. 7. 2020 a výzvy Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 30 T 34/2019 ze dne 14. 8. 2020 k nastoupení trestu.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Jediný argument, který stěžovatel vznáší, že věc měla být projednána stížnostním soudem za jeho přítomnosti, sám o sobě z ústavněprávního pohledu neobstojí. Stěžovatel totiž ve své ústavní stížnosti neuvádí, jaké stanovisko, výhradu či jiný názor by před soudem vznesl, aby jej přesvědčil k opačnému rozhodnutí. Stěžovateli bylo před soudem prvního stupně umožněno se k věci osobně vyjádřit. Stížnostní soud pak důkazy nepřehodnocoval či znovu neprováděl, jen z nich dovodil jiné právní závěry. Ústavní soud tedy neshledal, že by tím, že stížnostní soud přehodnotil právní závěry soudu prvního stupně v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele, došlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, neboť stěžovatel ani neuvádí, čím by před stížnostním soudem ve svůj prospěch argumentoval.
10. Z uvedeného důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud rozhodoval o stěžovatelově návrhu bez odkladu po jeho doručení, a proto neshledal za potřebné rozhodovat samostatně o stěžovatelově návrhu na odklad výše specifikovaných rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu