ECLI:CZ:US:2020:2.US.2641.20.1
sp. zn. II. ÚS 2641/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti Libora Chládka, zastoupeného JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou, sídlem Ponávka 185/2, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. června 2020 č. j. 37 C 45/2017-184, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2020 č. j. 37 C 45/2017-184, a to jeho II. výroku. Podle tvrzení stěžovatele byla napadeným výrokem porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Brně napadeným rozsudkem ve věci žalobkyně Fincentrum & Swiss Life Select a. s. proti žalovanému stěžovateli o zaplacení 1 023,80 Kč rozhodl, že stěžovatel je povinen žalovanou částku žalobkyni zaplatit (výrok I.) a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 14 557 Kč (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vylovil nesouhlas s II. výrokem rozsudku, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 14 557 Kč. Podle názoru stěžovatele není odůvodnění o uložené povinnosti přesvědčivé, neboť zcela chybí úvaha soudu, za které konkrétní úkony právní služby se náhrada nákladů přiznává, zda byly vynaloženy účelně a zda se nejednalo pouze o umělé vytváření nákladů řízení. Proto stěžovatel považuje napadený druhý výrok za nepřezkoumatelný. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadený II. výrok rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále je "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
7. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. nález ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2374/19 či usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. Ústavní soud posoudil v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by měl zrušit napadený výrok. V posuzované věci Městský soud v Brně rozhodl o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §142a o. s. ř. Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí a nedovodil ani žádný extrémní exces, který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah.
9. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu