ECLI:CZ:US:2020:2.US.2697.20.1
sp. zn. II. ÚS 2697/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Pavla Karlovce a 2) Jarmily Karlovcové, společně zastoupených doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2019 č. j. 15 Co 132/2019-128 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020 č. j. 22 Cdo 981/2020-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení byla žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali uložení povinnosti k ochraně vlastnického práva. Stěžovatelé konkrétně požadovali, ale žalovaní M. a P. Kobesovi (dále jen "žalovaní") odstranili všechna včelstva z pozemku sousedícího s jejich pozemkem, resp. do vzdálenosti 20 metrů od hranice s jejich pozemkem.
3. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 23. 1. 2019 č. j. 6 C 13/2018-85 uložil žalovaným povinnost umístit veškerá včelstva na svém pozemku ve vzdálenosti 16,5 metru od hranice s pozemkem stěžovatelů a zamítl žalobu "ohledně vzdálenosti v rozsahu dalších 3,5 metru od hranice s pozemkem". Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl poté, co vyšlo najevo, že v průběhu odvolacího řízení žalovaní přemístili včelstva na místo vzdálenější od hranice pozemků stěžovatelů, což bylo prokázáno místním ohledáním (za přítomnosti znalce) a prokázali rovněž výměnu matek agresivních včel za matky z uznaného chovu. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že v posuzovaném případě bylo třeba nalézt rovnováhu mezi právem žalovaných chovat včely, což je v daném místě obvyklé a ochranou stěžovatelů, u nichž by nepřiměřený výskyt včel znamenal ohrožení výkonu jejich vlastnických práv. Vzhledem k tomu, že za příčiny stavu ohrožujícího výkonu vlastnických práv stěžovatelů bylo možné označit nevhodné umístění úlů žalovaných v místě blízkém pozemku stěžovatelů a chov agresivních včelstev, neshledal po zjednání nápravy podanou žalobu jako nadále důvodnou.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Poukázal na to, že krajský soud jako hlavní argumenty, na nichž napadené rozhodnutí v otázce existence stavu ohrožujícího výkon vlastnických práv žalobců závisí, použil vzdálenost umístění úlů od hranice pozemků a chov agresivních včelstev. V tomto směru však byly ze strany stěžovatelů plně akceptovány závěry znaleckého zkoumání a závadný stav byl napraven. Současně Nejvyšší soud zdůraznil, že se neztotožňuje s námitkami stěžovatelů směřujícími proti závěru krajského soudu, podle něhož "sami žalobci konstatovali vznik nepříznivého stavu v okamžiku, kdy na svém pozemku v blízkosti hranic pozemků zbudovali a využívali skleník". Podle Nejvyššího soudu použil krajský soud tento argument pouze podpůrně, což ostatně předznamenává použité sousloví "jen na okraj lze poznamenat".
5. Stěžovatelé prostřednictvím ústavní stížnosti vyjadřují zejména svou obavu o to, aby žalovaní i nadále dodržovali doporučení znalců. Od obecných soudů přitom stěžovatelé, jak sami uvádí, očekávali autoritativní rozhodnutí, které by znemožňovalo opětovnému omezování výkonu jejich vlastnických práv ze strany žalovaných. Stěžovatelé též znovu poukazují na argumentaci krajského soudu o "přítomnosti skleníku" a "častějšímu výskytu včel". V závěru ústavní stížnosti označují závěry prezentované obecnými soudy jako nesprávné, resp. ústavně nekonformní do takové míry, že jimi došlo k zásahu do jejich základních lidských práv.
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů. Jeho úkolem není nahradit skutkové a právní posouzení věci, které přísluší obecným soudům, svým vlastním. Do mezí, v nichž obecné soudy vykonávají nezávisle svou činnost, zasahuje jen ve zcela výjimečných případech. Ústavní soud současně zastává zásadu minimalizace zásahů, kdy do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Tak tomu v tomto případě není.
8. V nyní posuzovaném případě, jak vyplývají z přiložených rozhodnutí obecných soudů, byl shledán protiprávní stav (viz bod 3. výše), který však byl v návaznosti na znalecké závěry samotnými žalovanými v průběhu odvolacího řízení napraven. Tuto nápravu posuzoval dokonce při místním ohledání znalec, který při "novém" umístění úlů včelstev neshledal možnost závažné újmy ani do budoucna. Z daného skutkového stavu, po odpadnutí důvodů žaloby, nemohly obecné soudy postupovat jinak, než žalobu zamítnout. Svá rozhodnutí přitom adekvátním způsobem odůvodnily, přičemž jejich rozhodnutí není možné označit jako překvapivá či extrémně vybočující z mezí ústavnosti. Ústavnímu soudu jsou zřejmé obavy stěžovatelů stran jednání žalovaných, avšak byli to sami žalovaní, kteří v návaznosti na závěry znalce svá dřívější "pochybení" napravili. V současné situaci proto Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu