ECLI:CZ:US:2020:2.US.2709.20.1
sp. zn. II. ÚS 2709/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. A. A., zastoupeného Mgr. Kristinou Tisovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2020, sp. zn. 9 To 248/2020, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. dubna 2020, sp. zn. 44 T 102/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel ústavní stížností, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a 8 odst. 1 a odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozhodnutím Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že se stěžovatel podle §72 odst. 1 trestního řádu ponechává ve vazbě, neboť u něj nadále trvají důvody vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí nalézacího soudu stížnost, již zamítl Městský soud v Praze svým nyní napadeným rozhodnutím.
III. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel spatřuje porušení svých výše označených základních práv v tom, že nalézací soud vyslovil, že se ponechává ve vazby i z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu, pro nějž však stěžovatel nebyl do vazby vzat. Podle názoru stěžovatele tak měl soud přezkoumávat toliko existenci okolností naplňujících důvodnost vazby předstižné (podle §67 písm. c) trestního řádu), nikoli vazby útěkové. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho vazební stíhání trvá již rok a půl a podle jeho názoru již došlo k překročení zákonného limitu jejího trvání. Ve věci byl navíc již potřetí vydán odsuzující rozsudek, kdy předchozí dva byly vždy v odvolacím řízení zrušeny. Stěžovatel se domnívá, že dochází k postupnému zeslabování vazebních důvodů a odpadají i okolnosti pro shledání jeho viny. Připomíná silné vazby na manželku a syna, které jej váží k území České republiky.
IV. Posouzení Ústavním soudem
4. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že k porušení základních práv označených stěžovatelem napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů, který v ně vyústil, nedošlo. Obě napadená rozhodnutí jsou odůvodněna v souladu se všemi požadavky, které pro ně z ústavního pořádku České republiky vyplývají. Tvrzení o přílišné délce trestního stíhání a vazby pak stěžovatel ničím nepodložil. Konkrétně Ústavní soud vypořádává jednotlivé stěžovatelovy námitky následovně:
7. Jak uvedl Ústavní soud opakovaně již v minulosti, podle doktríny tzv. zesílených důvodů je při dlouhodobější vazbě trvání podezření podmínkou nutnou, nikoliv však postačující pro prodlužování vazby. Pro prodloužení vazby je tak třeba předložit další důvody, které pro prodloužení vazby svědčí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545)], a to v době, kdy se o takovém prodloužení rozhoduje [nález sp. zn. I. ÚS 217/15 ze dne 4. 5. 2015 (N 85/77 SbNU 247)]. Obecné soudy tak nesmí jen rekapitulovat závěry předchozího rozhodování o vazbě bez toho, aby zvážily, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti [nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].
8. V nynějším případě nalézací soud osvětlil, proč má za to, že důvody pro další trvání vazby dle §67 písm. a) i c) trestního řádu stále pokračují a stále jsou natolik silné, že vylučují nahrazení vazby jiným institutem, přičemž se zabýval i dalším vývojem trestního řízení a skutkovými okolnostmi tak, jak existovaly v době rozhodování o prodloužení vazby. Ověřil, že nejvyšší přípustná doba trvání vazby nebyla v případu vazebního stíhání stěžovatele překročena. Toto odůvodnění nalézacího soudu je přesvědčivé, vnitřně nerozporné a logické, a proto i z ústavněprávního hlediska obstojí.
9. Pokud se v průběhu vazebního stíhání vyskytnou okolnosti, které odůvodňují další trvání vazby i z jiného vazebního důvodu, než pro který byl původně obviněný do vazby vzat, nic nebrání tomu, aby soud důvody vazby rozšířil. V posuzované věci k takové situaci zřejmě došlo. Stalo se tak předcházejícím rozhodnutím o dalším trvání stěžovatelovy vazby, které však není napadeno nyní projednávanou ústavní stížností. Námitky týkající se rozšíření důvodů vazby tak nejsou v této věci relevantní. Stěžovatel je ostatně neuvedl ani ve stížnosti proti napadenému usnesení soudu prvního stupně.
10. Lze dodat, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se z Úmluvy podává, že zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považované za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 1968 ve věci Wemhoff v. Německo, stížnost č. 2122/64, odst. 9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením.
V. Závěr
11. Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu