ECLI:CZ:US:2020:2.US.2713.19.1
sp. zn. II. ÚS 2713/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ANAFRA, s. r. o., se sídlem 5. května 1109/63, Praha 4, zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Meziříčská 2868, Rožnov pod Radhoštěm, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2019 č. j. 1 Afs 271/2016-77, spojené s návrhem na zrušení §252 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i princip stanovený v čl. 2 odst. 2 Listiny. Společně s ústavní stížností stěžovatelka podala i návrh na zrušení §252 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále jen "správce daně") nařídil exekučními příkazy ze dne 2. 12. 2014 daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtů stěžovatelky vedených u Fio banky, a. s., a Československé obchodní banky, a. s., k vymožení nedoplatku na dani z přidané hodnoty, příslušenství a exekučních nákladů v celkové výši 647 193 Kč a úroku z prodlení z částky 590 420 Kč od 28. 11. 2014 do zaplacení. Stěžovatelka podala proti oběma exekučním titulům námitku, kterou správce daně rozhodnutím ze dne 2. 2. 2015 č. j. 286174/15/3307-00540-800735 zamítl. Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 29. 8. 2016 č. j. 30 Af 14/2015-49.
3. V záhlaví uvedeným rozsudkem pak Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost. V odůvodnění uvedl, že jak se již dříve vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 11. 2018 č. j. 7 Afs 37/2018-51, vyrozumění o nedoplatku na dani podle §153 odst. 3 daňového řádu je jednak fakultativní, jednak je lze učinit jakýmkoli vhodným způsobem, tedy i například telefonicky. Limitem pro správní uvážení podle citovaného ustanovení je účelnost vyrozumění; odůvodněnými případy využití tohoto institutu jsou např. situace spolupracujícího daňového subjektu nebo bagatelního nedoplatku. V posuzované věci nemohla být daňová exekuce pro stěžovatelku překvapivá; stěžovatelka pochybila, pokud nedůvodně spoléhala na písemné vyrozumění. K námitce týkající se údajné povinnosti správce daně vydat platební výměr na úrok z prodlení podle §252 odst. 6 daňového řádu, Nejvyšší správní soud konstatoval, že úroky z prodlení vznikají ze zákona, správce daně proto není povinen vydat deklaratorní rozhodnutí o výši úroku z prodlení. Správce daně platební výměr vydat může, odůvodňuje-li to stav osobního daňového účtu daňového subjektu. Stěžovatelka žádné okolnosti odůvodňující vydání platebního výměru neuvedla, ani nevyplynuly z řízení před správcem daně, resp. obecnými soudy. Úrok z prodlení se v exekučním příkazu neuvádí pevnou částkou, nýbrž pomocí výpočtu, který poskytuje dostatečnou možnost zjistit výši úroku z prodlení.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že výklad a aplikace §252 odst. 6 daňového řádu v napadeném rozhodnutí, byť v souladu s textem zákona, vybočují z mezí ústavně zaručené ochrany vlastnictví. Nevydáním platebního výměru byla stěžovatelce upřena možnost zaplatit úroky z prodlení dobrovolně a bez exekuce. Poukaz na daňovou informační schránku není dle stěžovatelky na místě, neboť zobrazená data mají jen informativní charakter (na podporu svých závěrů stěžovatelka odkazuje na několik rozsudků Krajského soudu v Ostravě a Krajského soudu v Plzni). Dále namítá, že z exekučních příkazů jí nebyl výpočet úroků z prodlení zřejmý. Exekuční příkazy odkazují na výkaz nedoplatků, výkaz nedoplatků přitom není správním rozhodnutím, není doručován daňovému subjektu a není proti němu žádný opravný prostředek. V souhrnu má stěžovatelka za to, že v případě absence výměru úroků z prodlení podle §252 odst. 6 daňového řádu chybí exekuční titul, což v důsledku způsobuje jednak nezákonnost exekuce, jednak prekluzi možnosti exekuce úroků z prodlení. V souladu se zásadami proporcionality a minimalizace zásahu veřejné moci do právní sféry jednotlivce musí pro nezaslání platebního výměru existovat legitimní cíl a nezaslání platebního výměru musí být ve vztahu k tomuto cíli vhodné, potřebné a přiměřené. Zákon je třeba vykládat v souladu s jeho smyslem a účelem, textuální výklad je pouze prvotním přiblížením. V případě výkladu norem veřejného práva je třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio pro libertate, vydání platebního výměru na úroky z prodlení proto musí být podmínkou zahájení exekuce. Závěrem stěžovatelka upozorňuje, že se jedná o vertikální vztah v oblasti daňového práva, stěžovatelkou upřednostňovaným výkladem proto nemůže dojít k zásahu do právní jistoty třetích osob.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Takováto pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry Nejvyššího správního soudu, kterou vedla již v předchozím řízení. Nejvyšší správní soud se se stěžovatelčinými argumenty vypořádal a své závěry řádně odůvodnil včetně odkazu na předchozí judikaturu, od které neshledal důvod se odchýlit. V napadeném rozhodnutí se Nejvyšší správní soud rovněž vypořádal s citovanou judikaturou krajských soudů a vysvětlil, že stěžovatelkou odkazované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011 č. j. 5 Afs 35/2009-265 a rozsudek Nejvyššího správního ze dne 11. 10. 2017 č. j. 3 Afs 262/2016- 34 se vztahovaly k předchozí právní úpravě. Právní závěry Nejvyššího správního soudu Ústavní soud neshledává neudržitelnými, na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky neshledal.
10. Ústavní soud oceňuje argumentaci stěžovatelky pomocí základních ústavněprávních principů, jakými jsou citovaná zásada proporcionality, zákaz přepjatého formalismu či zásada in dubio pro mitius; k úspěchu ústavní stížnosti nicméně nestačí jejich pouhá citace formou obecného konstatování. Základem pro aplikaci testu proporcionality je existence zásahu do základního práva či svobody, zásada proporcionality neznamená, že zákonodárce musí každé jednotlivé legislativní řešení odůvodňovat legitimním cílem. Obdobné lze uvést ve vztahu k zásadě in dubio pro mitius, neboť tu je na místě použít v případě pochybností o výkladu předmětného ustanovení. V posuzovaném případě je, jak podrobně odůvodnil již Nejvyšší správní soud, výklad §252 odst. 6 daňového řádu jasný jak z textu ustanovení, tak i z účelu a systematiky daňového řádu.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona, neboť ten s ohledem na svou akcesorickou povahu sdílí osud samotné ústavní stížnosti [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
13. Návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení proto Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu