ECLI:CZ:US:2020:2.US.2722.20.1
sp. zn. II. ÚS 2722/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Kopřivy, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2020, č. j. 33 Ad 8/2019-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 21. září 2020, označeným jako kasační stížnost k Ústavnímu soudu, se stěžovatel domáhal přezkumu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2020, č. j. 33 Ad 8/2019-26, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Stěžovatel zároveň žádá "o přidělení bezplatného advokáta".
2. Ústavní soud předtím, než se mohl věcně zabývat ústavní stížností stěžovatele, zkoumal, zda splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné též to, zda je stěžovatel právně zastoupen a zda je přípustná.
3. Podle §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak [písm. e)].
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel zřejmě zaměnil Ústavní soud a Nejvyšší správní soud. K projednání a rozhodnutí kasační stížnosti, jakožto prostředku ochrany, který právní řád stěžovateli proti napadenému rozsudku krajského soudu poskytuje, je příslušný pouze Nejvyšší správní soud (srov. §106 soudního řádu správního). O tom byl ostatně stěžovatel řádně poučen napadeným rozsudkem krajského soudu.
7. V tomto případě je třeba kasační stížnost považovat za tzv. poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje. Vzhledem k výše předestřeným předpokladům projednání ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatelem podaná ústavní stížnost je v tuto chvíli nepřípustným návrhem.
8. Závěrem lze dodat, že při podání návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem stěžovatel nerespektoval §29, §30 odst. 1 a §72 zákona o Ústavním soudu, jež ukládají fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem, a jeho podání trpělo i dalšími formálními vadami. Ústavní soud stěžovatele nevyzýval, aby odstranil vady svého návrhu spočívající v absenci právního zastoupení, neboť z obsahu podání vyplynulo, že stěžovatel nevyčerpal opravné prostředky.
9. Ústavní soud, vzhledem k výše uvedenému, ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by vedl stěžovatele k odstranění vad podání, neboť by to nemohlo mít vliv na příznivější rozhodnutí věci pro stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj