ECLI:CZ:US:2020:2.US.2736.20.1
sp. zn. II. ÚS 2736/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, sídlem Wenzigova 1004/14, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince. 2016 č. j. 47 Cm 6/2006-1626, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září. 2019 č. j. 11 Cmo 9/2018-1728 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2020 č. j. 26 Cdo 1764/2020-1801, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 9. 2020 a doplněné podáním ze dne 13. 10. 2020, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení o žalobě stěžovatelky na obnovu řízení a pro zmatečnost, vedené u Městského soudu v Praze tento soud usnesením ze dne 8. 12. 2016 č. j. 47 Cm 6/2006-1626 zamítl návrh stěžovatelky na opravu protokolu o jednání konaného dne 1. 2. 2016, v němž bylo v důsledku písařské chyby uvedeno nesprávné datum, kdy správně má být 1. 12. 2016 (výrok I.), zamítl návrh stěžovatelky, jímž se domáhala přistoupení dalšího účastníka do řízení Ing. Michala Konečného (výrok II.), zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 6/2006 (výrok III.), zamítl žalobu pro zmatečnost, jíž se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013 č. j. 47 Cm 6/2006-919 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013 č. j. 5 Cmo 311/2013-1069 (výrok IV.) a ve výroku V. pak uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalovaným náklady řízení v celkové částce 23 595 Kč. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala odvolání.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 9. 2019 č. j. 11 Cmo 9/2018-1728 odmítl usnesení soudu prvního stupně v části, v níž zamítl návrh stěžovatelky na opravu a doplnění protokolu z jednání, a potvrdil jej ve výrocích, jimiž zamítl žalobu pro zmatečnost a její návrh na obnovu řízení a na přistoupení účastníka, rozhodl o náhradě nákladů řízení a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání.
4. Podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 1. 2020 č. j. 26 Cdo 1764/2020-1801 odmítl, neboť neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a zopakovala své námitky, které v průběhu řízení uplatnila. Dále stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se závěry, ke kterým obecné soudy v řízení dospěly, a namítala, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Podle názoru stěžovatelky, která v předmětné věci vystupuje jako žalobkyně z titulu soudem ustanovené správkyně dědictví po Mgr. Leonardu Korczyńském, nelze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že namítat neplatnost provedené smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 16. 9. 2003 nelze, když nebyla podána jako žaloba akcionářská, neboť hmotněprávní postavení stěžovatelky je fakticky totožné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016 č. j. 47 Cm 6/2006-1626 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019 č. j. 11 Cmo 9/2018-1728 jde o návrh nepřípustný a ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020 č. j. 26 Cdo 1764/2020-1801 o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu, přípustná (stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
9. Pokud se jedná o zbylou část ústavní stížnosti, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, když dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky, neboť neobsahovalo řádné údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ze strany stěžovatelky proto nedošlo k řádnému vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku [podrobně stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Ústavní soud v citovaném stanovisku jednak uvedl, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny a dále uvedl, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
12. Pro posouzení ústavní stížnosti bylo určující, zda dovolání stěžovatelky obsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by tomu tak bylo, byly by splněny podmínky pro posouzení přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. Stěžovatelkou podané dovolání však neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat. Dovolacímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění této zákonem předepsané náležitosti v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů. Lze tedy uzavřít, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu základní právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo, porušeno nebylo.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu