ECLI:CZ:US:2020:2.US.2747.20.1
sp. zn. II. ÚS 2747/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem Náchod, Tyršova 64, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 č. j. 7 Tdo 497/2020-631, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2019 č. j. 11 To 228/2019-601 a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 4. 2019 č. j. 3 T 5/2019-576, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces a účinné prostředky nápravy zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 90 Ústavy, čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 47 Listiny práv Evropské unie.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 4. 2019 č. j. 3 T 5/2019-576 byl stěžovatel uznán vinným přečinem týrání zvířat a byl odsouzen k peněžitému trestu v částce 100 000 Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dále mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oblasti chovu hospodářských zvířat na dobu pěti let. Krajský soud v Hradci Králově napadeným usnesením ze dne 26. 11. 2019 č. j. 11 To 228/2019-601 zamítl stěžovatelovo odvolání proti citovanému rozsudku okresního soudu.
3. Přečinu týraní zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku se stěžovatel dopustil tím, že v přesně nezjištěném období, nejméně od ledna 2017 do 23. března 2017 v H., okr. T., v těsné blízkosti veřejně přístupných cest na své soukromé farmě čítající 100 ks skotu a 59 ovcí, z jiných než zdravotních problémů omezoval výživu zvířat v rozporu se zákonem č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a to konkrétně tak, že nezajistil řádně krmení skotu a ovcí, napájení měl zajištěno pouze napájecím zařízením s volně tekoucí vodou bez opatření proti zamrznutí, nezajistil vhodné podmínky pro chov podle veterinárního zákona, tedy vhodné prostory pro krmení bez přítomnosti předmětů, o něž by se zvířata mohla poranit, nezajistil dostatečné vnitřní prostory pro chov skotu i ovcí a vystavil je nepříznivým povětrnostním vlivům v prostoru krmiště, které bylo navíc z velké části zaplněno hromadami nahrnuté podestýlky, čímž způsoboval zvířatům utrpení, a v neposlední řadě nezajistil zákonné odstranění kadáverů z prostor, kde se pohyboval zbylý skot a ovce, nesledoval zdravotní stav zvířat a v odůvodněných případech jim neposkytl včas první pomoc a nepožádal o veterinární pomoc, čímž způsobil ke dni 23. 3. 2017 úhyn 7 krav, 20 telat a 29 ovcí, následkem čehož ještě v období 23. 3. 2017 až 18. 4. 2017 uhynuly 3 ks skotu, 1 tele a 2 ovce, celkově tak uhynulo 10 ks skotu, 21 ks telat a 31 ks ovcí. Z toho obecné soudy dovodily, že týral zvířata trýznivým způsobem veřejně, způsobil jim takovým činem smrt a spáchal čin na větším počtu zvířat.
4. Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání, přičemž uvedl, že již odvolací soud konkrétně reagoval na odvolací námitky stěžovatele k jednotlivým částem jeho jednání uvedeným ve výroku o vině, přičemž stěžovatel poukazuje také na jednorázové náhodné události jako nenadálá vánice, útok predátorů nebo pád sněhu ze střechy. Jeho nevyhovující úroveň péče o chovaná zvířata ale spočívala v celé řadě různých závažných nedostatků, nedostatečná péče o zvířata měla dlouhodobější povahu. Odvolací soud tedy správně na základě provedených důkazů a fotodokumentace uvedl, že stav skotu a ovcí byl "tristní". K námitce stěžovatele, že se ničeho nedopustil a nic neporušil, přičemž se staví do pozice odborníka na volný chov zvířat (ekochov), Nejvyšší soud uvádí, že provedené důkazy o tom nesvědčí a např. svědkyně V. uvedla, že stěžovatel nemá ke zvířatům žádný vztah, bere je pouze jako prostředek výdělku a hlavní co kolem zvířat dělal, bylo zpracování papírů ohledně dotací. Tato svědecká výpověď je v souladu s řadou jiných provedených důkazů a nic na tom nemění, že obviněný výpověď této svědkyně, jakož i některých dalších svědků, hodnotí jako nepravdivou a vedenou nepřátelským vztahem k němu, nebo znevažuje odbornou způsobilost některých svědků. S ohledem na zjištěný celkově špatný stav chovaných zvířat, jsou podle Nejvyššího soudu bez významu stěžovatelovy námitky, že v případě úhynu dalších zvířat nebyla provedena jejich pitva a nebyla tak zjištěna příčina jejich úhynu, případně i námitka, že byla pominuta stěžovatelova obhajoba o podílu predátorů na úhynu ovcí a o nešťastné náhodě (že k udušení zvířat došlo v důsledku spadlé sněhové laviny ze střechy seníku do venkovního výběhu, že při nenadálé sněhové vánici v nočních hodinách byla část telat zasypána sněhem a udusila se). Takovéto skutkové námitky by mohly mít opodstatnění v případě úhynu jednotlivých kusů zvířat v jinak bezproblémovém chovu. U stěžovatele se ale jednalo o zcela nevyhovující stav chovu většího počtu zvířat, neboť měl na své farmě 100 ks skotu a 59 ovcí, z nichž celkem uhynulo 10 ks skotu, 21 telat a 31 ovcí. Ve výroku o vině uvedené, nikoliv ojedinělé, ale naopak různé formy jednání stěžovatele po delší dobu, proto i podle Nejvyššího soudu naplňují znak týrání zvířete trýznivým způsobem.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí nejsou spravedlivá. Stěžovatel uvádí, že nechápe, jak krajský soud mohl uzavřít, že rozpory, které ve věci vyvstaly, překlenul okresní soud úvahami opřenými o objektivně zjištěné skutečnosti. Krajský soud podle něj nemůže suplovat závěry zvěrolékařů. Pro krajský soud bylo důležité množství zemřelých zvířat, aniž by byla jednoznačně známa příčina jejich úmrtí.
6. Stěžovatel nadále trvá na tom, že mu nebylo prokázáno, že se dopustil týrání zvířat trýznivým způsobem. I Nejvyšší soud tento závěr odvozuje pouze od následku, aniž by se zabýval příčinou.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je založeno na formalistickém a selektivním hodnocení důkazů, schází v něm vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatele, kterýžto postup vede ve svém důsledku k porušení práva na spravedlivý proces. Neúplně zjištěný skutkový stav věci a zamítnutí důvodných důkazních návrhů vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Již z argumentace stěžovatele plyne, že namítá, že v jeho věci došlo k nesprávnému posouzení skutkových okolností jeho případu a nesprávné interpretaci podústavního práva. Domnívá se, že závěry obecných soudů nejsou přesvědčivé.
11. Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy na stěžovatelovy námitky reagovaly dostatečným způsobem. O tom ostatně svědčí rekapitulace rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak byla provedena výše v bodě 4. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se jeho argumentací nezabývaly. Nicméně Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými argumenty a reagovaly na ně. Skutečnost, že soudy dospěly k jinému závěru než takovému, který by byl pro stěžovatele příznivý, nemůže být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.
12. Při posouzení odůvodnění napadených rozhodnutí a argumentů obecných soudů i stěžovatele neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
13. Z uvedeného důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu