ECLI:CZ:US:2020:2.US.2760.20.1
sp. zn. II. ÚS 2760/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Jurije Jakimy a Tomáše Jakimy, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem Žižkova tř. 1914/1a, České Budějovice, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v tom, že Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, nerozhodl o části jejich návrhu na vklad do katastru nemovitostí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti domáhají, aby Ústavní soud vyslovil, že ústavní stížností napadeným postupem Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, byla porušena jejich základní práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 4 Ústavy a čl. 36 Listiny, a aby zároveň tomuto orgánu veřejné moci přikázal, že je povinen rozhodnout o celém jejich návrhu na vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti doživotního užívání).
2. Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, rozhodl v řízení o povolení vkladu změny vlastnického práva a vzniku věcného břemene k nemovitostem vedeném pod sp. zn. V-7036/2020-301, jehož účastníky byli stěžovatelé, že se povoluje vklad změny vlastnického práva k nemovitostem č. X1 v domě č. p. X2 (dále jen "první nemovitost") a k pozemku parc. č. st. X3 (dále jen "druhá nemovitost") v katastrálním území Z. pro prvního stěžovatele (obdarovaného), a rovněž se povoluje vklad vzniku práva odpovídající věcnému břemeni k první nemovitosti ve prospěch druhého stěžovatele. V odůvodnění katastrální úřad uvedl, že se dle jemu předložené darovací smlouvy převádí první a druhá nemovitost a zároveň je zřizováno věcné břemeno k oběma nemovitostem, ovšem v návrhu na vklad účastníci řízení nenavrhují vklad věcného břemene k druhé nemovitosti, když tato parcela není v návrhu na vklad věcného břemene označena. Uzavřel, že "je povinen rozhodovat v rozsahu předloženého návrhu, tedy o těch konkrétně označených nemovitostech, k nimž jsou jednotlivá věcná práva navrhována, když správní řád neumožňuje návrh na vklad o další nemovitosti a práva k nim rozšiřovat. Vzhledem k uvedenému a s ohledem na korespondenci s právním zástupcem účastníků řízení, z níž vyplynulo, že jednotlivá právní jednání účastníků jsou oddělitelná, bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí."
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádějí, že měl katastrální úřad rozhodnout také o vkladu věcného břemene k druhé nemovitosti. Přitom argumentují, že již v úvodní formulaci návrhu na vklad se v řádku označeném jako obsah výslovně navrhuje vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni - služebnosti doživotního užívání všech darovaných nemovitých věcí oprávněnou osobou, přičemž k neúplnosti výčtu zatěžovaných nemovitostí, v němž nebyla uvedena druhá nemovitost, došlo v důsledku subjektivní písařské chyby sepisující osoby. To stěžovatelé podle svých slov sdělili katastrálnímu úřadu v přípisu zaslaném v reakci na písemné upozornění katastrálního úřadu, že vklad tohoto práva není v návrhu obsažen, byť je uveden v předložené smlouvě. Podle stěžovatelů měl katastrální úřad zjišťovat skutečnou vůli stěžovatelů podle občanskoprávních výkladových pravidel, jež "jsou v tomto směru výkladovými pravidly se všeobecným aplikačním dosahem", přičemž stěžovatelé odkazují na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu připouštějící aplikaci výkladových pravidel při zkoumání obsahu vůle účastníků ve vkladové listině, jež se má dle stěžovatelů z povahy věci užít obdobně. Dále uvádějí, že navíc vůči katastrálnímu úřadu v zájmu odstranění jakýchkoli pochybností výslovně prohlásili, že jejich relevantním úmyslem bylo navrhnout provedení vkladu práva odpovídajícího věcnému břemeni i k druhé nemovitosti, přičemž nedostatek návrhu má charakter pouze odstranitelné vady. Podle stěžovatelů katastrální úřad hodnotil obsah jejich podání s přepjatým formalismem, přičemž se ale na druhou stranu sám dopustil řady formálních í obsahových chyb, když mimo jiné ve výrokové části výsledného rozhodnutí chybí jakékoli rozhodnutí o části návrhu na vklad věcného břemene k druhé nemovitosti či jakákoli konkretizace nově zapsaného věcného břemene k první nemovitosti (výslovné uvedení, že se jedná o služebnost doživotního bezplatného užívání). Tím, že katastrální úřad o části návrhu týkající se věcného břemene k druhé nemovitosti nerozhodl, odebral tím stěžovatelů podle jejich názoru možnost domáhat se v uvedené věci nápravy formou žaloby dle části páté občanského soudního řádu, neboť tuto žalobu lze podle stěžovatelů podat jen tehdy, rozhodl-li orgán moci výkonné v dané právní věci. Stěžovatelé dospěli k závěru, že jim zbývá jedině možnost nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
4. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
6. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, vyplývá, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
7. Proti stěžovateli namítanému pochybení orgánu veřejné moci spočívajícím v nerozhodnutí o části návrhu stěžovatelů nabízí právní řád v obecné rovině různé možnosti nápravy, jež je nutné využít předtím, než se stěžovatelé obrátí na Ústavní soud. Aniž by chtěl Ústavní soud stěžovatele omezovat ve volbě patřičného prostředku nápravy, jež je v konkrétním případě na zvážení stěžovatelů, poznamenává, že by bylo namístě zvážit, zda nepřipadá v úvahu zejména žádost o opatření proti nečinnosti podle §80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, žaloba proti nečinnosti správního orgánu podle §79 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), žaloba v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (zásahová žaloba) podle §82 s. ř. s. či žaloba podle části páté (§244) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Kromě těchto prostředků nápravy stojí za zvážení také podání nového bezchybného návrhu na vklad do katastru nemovitostí, jež se jeví jako řešení nejjednodušší, a to zejména v situaci, kdy sami stěžovatelé připouštějí, že v původním návrhu došlo k chybě. K rozhodování v této věci však každopádně není příslušný Ústavní soud, pokud stěžovatelé nevyčerpali všechny prostředky, jež jim právní řád poskytuje, a nebylo tvrzeno ani zjištěno naplnění výjimky z povinnosti tyto prostředky vyčerpat (§75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a proto ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka