ECLI:CZ:US:2020:2.US.278.20.1
sp. zn. II. ÚS 278/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2019 č. j. 68 Co 200/2019-482, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na nerušené užívání vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 25. 9. 2019 č. j. 68 Co 200/2019-482 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 3. 2019 pod č. j. 0 P 68/2015-405, 51 P a Nc 295/2017, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného na jeho dvě děti. Dosavadní výživné na obě děti činí v součtu 9 000 Kč měsíčně. Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze dospěl k závěru, že nedošlo ke změně poměrů v okolnostech významných pro rozhodování o snížení výživného pro nezletilé, čímž se ztotožnil se závěry obsaženými v napadeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6. Odkázal na §913 odst. 1 občanského zákoníku, podle nějž rozhodná kritéria pro stanovení výživného představují odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Je nepochybné, že z důvodu vyššího věku dětí oproti době předchozího rozhodování se potřeby dětí zvýšily, matka svoji vyživovací povinnost již natolik nevyvažuje osobní péčí o nezletilé, přesto o děti pečuje ve větší míře, neboť jí byly svěřeny do péče výlučné, a je pak na otci (stěžovateli), aby podle svých možností a schopností plnil tuto povinnost materiálně. Obecné soudy upozornily i na skutečnost, že stěžovatel mimo stanovené výživné synům ničím zásadním nepřispívá, což ani netvrdil. Navíc delší styky otce s nezletilými nejsou realizovány. Odvolací soud tak nemohl přihlédnout při posouzení výše adekvátního výživného k vyššímu podílu péče stěžovatele o nezletilé v rámci realizace styku.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí je projevem naprostého formalismu vzhledem k nereflektování finanční situace stěžovatele, neboť se považuje za osobu, která je v dluhové pasti (má větší počet exekucí). Stěžovatel uvádí, že do dluhů se částečně dostal svým chováním a částečně také tak, že v době svého společného soužití s bývalou manželkou a dětmi ve společné domácnosti navyšoval životní úroveň rodiny neplacením povinných odvodů, přičemž tyto dluhy jej "dohnaly". Stěžovatel polemizuje se závěry soudů, že přišel o příjmy, z nichž by mohl uspokojovat nároky na výživné svých nezletilých dětí tím, že způsobil dopravní nehodu, a proto mu byl vysloven zákaz činnosti řízení motorových vozidel. Rovněž nesouhlasí s tím, že soudy přihlédly i k tomu, že navázal nový vztah s partnerkou, která mu finančně vypomáhá, přičemž vyšly ve svém rozhodování z jejích příjmů a i na tom založily výši alimentační povinnosti stěžovatele.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových východisek napadeného soudního rozhodnutí. Ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva (a to právo na soudní ochranu a ochranu vlastnictví), nesouhlasí právě jen s tím, jak věc příslušný soud posoudil na úrovni podústavního práva.
8. Ústavní soud nad to upozorňuje, že obecné soudy v jimi posuzované věci pouze neshledaly důvod, proč by měly vyhovět stěžovatelově návrhu na snížení jeho vyživovací povinnosti vůči jeho dětem. Nikterak excesivně nehodnotily jeho selhání či majetkové poměry jeho partnerky, jen vyšly z přesvědčivě zjištěného skutkového stavu a nejlepšího zájmu jeho dětí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí obvodního soudu vyplývá, že se stěžovatelovými námitkami obecné soudy zabývaly pečlivě a rozhodnutí řádně odůvodnily.
9. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu