ECLI:CZ:US:2020:2.US.2803.20.1
sp. zn. II. ÚS 2803/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2020 č. j. 28 Cdo 1801/2020-720, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2019 č. j. 57 Co 171/2019-662 a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. prosince 2018 č. j. 16 C 212/2015-620, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Bruntále zamítl žalobu stěžovatelky o určení vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům se stavbami na nich v katastrálním území Bruntál-město. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud uvedeným usnesením odmítl.
3. Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítala, že soudy porušily její vlastnické právo a právo na spravedlivý proces zejména tím, že splnění podmínek pro restituci pozemků vyložily prý v nesouladu s preambulí zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále též "ZMV") a oproti výkladovému pravidlu obsaženému v §18 odst. 4 tohoto zákona restriktivně, aniž by byly zohlednily, že byla svého majetku zbavena proti své vůli, bez viny a bez náhrady a v krátké době dvakrát za sebou (poprvé nacistickou okupační mocí, podruhé československým státem). Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka i v tom, že si soudy, údajně pod rouškou úplného zjištění skutkového stavu v rámci řízení o určovací žalobě, fakticky osvojily pravomoc rozhodnout o jejím restitučním nároku, ač nebyl předmětem řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadených soudních rozhodnutích nezjistil. Nyní řešená věc se v žádných podstatných okolnostech neliší od dalších ústavních stížností stěžovatelky, jimiž se Ústavní soud zabýval již dříve a které byly rovněž odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v odůvodnění těchto svých závěrů vyložil, proč soudy nepochybily, jestliže se v rámci řízení o žalobě na určení vlastnického práva zabývaly i tím, zda je stěžovatelka oprávněnou osobou podle §3 písm. b) ZMV. Stejně tak Ústavní soud přiblížil nosné důvody, pro které nemohla být stěžovatelka se svým nárokem úspěšná. Konkrétně se jedná o skutkový a právní závěr, že k majetkové křivdě došlo hluboce před rozhodným obdobím dle ZMV, přičemž právní předchůdce stěžovatelky, i když požádal ještě v roce 1945 o vrácení majetku, tak neučinil patřičným způsobem, tedy nedomáhal se restituce podle zákona č. 128/1946 Sb., takže v důsledku toho nedošlo po válce k obnově vlastnického práva. Zákon č. 428/2012 Sb. přitom nenapravuje ty majetkové křivdy, které byly způsobeny v době německé okupace, aniž ale byly odčiněny po pádu Velkoněmecké říše. Uvedený právní závěr odpovídá ustálené judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu a prosadí se i ve zkoumaných poměrech této věci, neboť zmíněná překážka má obecnou povahu, postihla veškerý původní majetek ve vlastnictví právního předchůdce stěžovatelky, a netýká se proto vlastnického práva pouze ke konkrétním nemovitostem. V podrobnostech lze na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu, která jsou stěžovatelce známa, v plné šíři zcela odkázat.
5. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu