ECLI:CZ:US:2020:2.US.2817.19.1
sp. zn. II. ÚS 2817/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Špeldy, zastoupeného JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem se sídlem Komenského 511, Náchod, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2019 č. j. 3 As 130/2019-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho práva zaručená čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovateli byl usnesením ze dne 5. 6. 2019 č. j. 3 As 130/2019-9 v řízení před Nejvyšším správním soudem ustanoven jako zástupce advokát JUDr. František Kollman a současně byl stěžovatel vyzván, aby prostřednictvím svého zástupce ve lhůtě jednoho měsíce doplnil důvody kasační stížnosti a uvedl, co navrhuje, jinak bude jeho kasační stížnost odmítnuta (usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 11. 6. 2019, zástupci stěžovatele bylo doručeno do datové schránky dne 10. 6. 2019). Dne 20. 6. 2019 se ustanovený zástupce obrátil na Nejvyšší správní soud s tím, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu již právní služby "v podstatě neposkytuje", informoval proto stěžovatele, že ustanovení je nucen odmítnout, a Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby ustanovil jiného advokáta. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 1. 7. 2019 č. j. 3 As 130/2019-19 návrh ustanoveného zástupce zamítl, neboť dospěl k závěru, že nedoložil existenci žádného důvodu ve smyslu §20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, pro který by mohl žádosti vyhovět. V záhlaví označeným usnesením pak Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost odmítl, neboť nedostatky kasační stížnosti nebyly ani přes výzvu a poučení stěžovatele odstraněny a z tohoto důvodu nebylo možné v řízení pokračovat. V odůvodnění konstatoval, že výzva k odstranění vad kasační stížnosti byla stěžovateli doručena dne 11. 6. 2019 (jeho zástupci již o den dříve do datové schránky), poslední den lhůty k doplnění kasační stížnosti proto připadl na 11. 7. 2019. Jelikož ustanovení zástupce nebylo zrušeno, bylo povinností tohoto zástupce postupovat v souladu s výzvou a odstranit vady podání, což neučinil. O žádosti o prodloužení lhůty k "podání kasační stížnosti", podané dne 24. 7. 2019, Nejvyšší správní soud pro její bezpředmětnost nerozhodoval, neboť prodloužit lze pouze lhůtu dosud běžící.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nepostupoval v souladu s čl. 2 odst. 3 Listiny, když zamítl žádost zástupce o ustanovení jiného advokáta. Zdravotní důvody považuje za dostatečný důvod pro zrušení právního zastoupení; pokud měl Nejvyšší správní soud jakékoli pochybnosti, mohl zástupce vyzvat k předložení zdravotní dokumentace. Stěžovatel dále rozporuje, že výzva byla ustanovenému zástupci doručena dne 10. 6. 2019, neboť do datové schránky ji obdržel dne 16. 6. 2019. S ohledem na vše uvedené stěžovatel namítá, že mu byla odňata možnost, aby o jeho kasační stížnosti rozhodl zákonný soudce.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud uvádí, že v rozporu s právem na přístup k soudu není, pokud zákonná úprava stanoví podmínky řízení, které musí být splněny pro to, aby se soud zabýval podaným návrhem věcně, a trvá-li soud důsledně na jejich dodržování. Tyto procesní podmínky řízení jsou totiž důležité z hlediska předvídatelnosti rozhodování soudů, snižují nežádoucí entropii a potenciální svévoli. Jejich naplňování je proto třeba vnímat i jako jeden z nezbytných atributů právního státu. Bez splnění procesních podmínek se soud návrhem vůbec věcně zabývat nemůže, a to ani s ohledem na vady, které v řízení o věci samé zkoumá z úřední povinnosti.
8. Ohledně problematiky lhůt a formálních náležitostí podání je třeba poznamenat, že dodržování těchto požadavků na právní jednání je nezbytně nutné k tomu, aby soudní systém fungoval řádně a předvídatelně. Tato omezení a dodatečné požadavky slouží k ochraně soudního systému před tím, aby soudy vyšších instancí a stupňů byly zahlceny množstvím nekvalifikovaných a zjevně neopodstatněných podání. Lhůty k uplatnění procesního prostředku musí být nastavené tak, aby jednotlivec vůbec měl možnost tyto lhůty splnit. Nesmějí být nepřiměřené a nesmějí ani způsobit nerovnost stran řízení. Z tohoto důvodu existuje fikce stavění lhůt, respektive možnost jejího prodloužení.
9. Podle §106 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Ustanovení §37 platí obdobně. Podle §106 odst. 3 s. ř. s. nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Jen v této lhůtě může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Tuto lhůtu může soud na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů prodloužit, nejdéle však o další měsíc.
10. V posuzované věci podal stěžovatel, nezastoupen advokátem, podání, které nesplňovalo náležitosti kasační stížnosti podle §106 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud mu ustanovil zástupce k ochraně jeho práv, vyzval jej k doplnění zákonných náležitostí kasační stížnosti a zároveň jej poučil o následcích jejich nedoplnění. Stěžovatel na výzvu soudu nereagoval, ustanovený zástupce pouze Nejvyšší správní soud informoval, že z důvodu zdravotního stavu "již právní služby v podstatě" neposkytuje a navrhl, aby soud stěžovateli ustanovil jiného advokáta. O měsíc později požádal soud o prodloužení lhůty "k podání kasační stížnosti", učinil tak nicméně dva týdny po uplynutí lhůty závazně stanovené Nejvyšším správním soudem k doplnění náležitostí kasační stížnosti.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud postupoval plně v souladu se zákonem. Stěžovateli ustanovil právního zástupce a řádně jej vyzval a poučil. I v soudním řízení správním platí zásada "nechť si každý střeží svá práva", a zároveň zásada dispoziční, kdy navrhovatel je "pánem sporu". Jednoměsíční lhůta na doplnění vad kasační stížnosti je dle názoru Ústavního soudu dostatečně dlouhá; zejména pokud Nejvyšší správní soud stěžovatele v nyní projednávaném případě a plně v souladu se zákonem poučil o tom, jakou vadu má odstranit, a jakým způsobem a v jaké lhůtě má tyto kroky učinit.
12. Pochybení lze naopak spatřovat na straně stěžovateli ustanoveného zástupce. Podle §4 zákona o advokacii je advokátem ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou; výkon advokacie komora advokátovi pozastaví na jeho písemnou žádost (§9 odst. 1 písm. c) téhož zákona). Podle §16 zákona o advokacii advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny (odst. 1 věta první); při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odst. 2). Podle §18 odst. 1 zákona o advokacii advokát je oprávněn poskytnutí právních služeb odmítnout, pokud nebyl podle zvláštních právních předpisů ustanoven nebo Komorou k poskytnutí právních služeb podle odstavce 2 a §18a až 18c určen; ustanovení §19 tím není dotčeno. Podle §20 odst. 2 zákona o advokacii advokát je oprávněn smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět, popřípadě požádat o zrušení ustanovení nebo požádat Komoru o určení jiného advokáta, dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost. Advokát je oprávněn takto postupovat také tehdy, pokud klient přes poučení advokátem o tom, že jeho pokyny jsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, trvá na tom, aby advokát přesto postupoval podle těchto pokynů.
13. V posuzované věci zástupce stěžovatele porušil své povinnosti stanovené zákonem o advokacii, neboť ve stěžovatelově věci nejednal svědomitě a nedostál jasně formulované výzvě soudu, čímž zapříčinil odmítnutí stěžovatelovy kasační stížnosti. Z výše citovaných ustanovení je zřejmé, že advokát není oprávněn své ustanovení soudem odmítnout; o zrušení ustanovení může žádat pouze z důvodů uvedených v §20 odst. 2 zákona o advokacii. Je-li zdravotní stav advokáta natolik špatný, že není schopen zabezpečit řádné fungování své advokátní praxe, je jeho povinností požádat Českou advokátní komoru o pozastavení výkonu funkce. Ústavnímu soudu je však z úřední činnosti zřejmé, že výše zmíněný advokát tak neučinil, a doposud je v seznamu advokátů veden jako aktivní.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu