ECLI:CZ:US:2020:2.US.2819.20.1
sp. zn. II. ÚS 2819/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Janou Glogarovou, advokátkou se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2020 č. j. 23 Cdo 1147/2020-183, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019 č. j. 16 Co 309/2019-149 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 2019 č. j. 18 C 72/2018-136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatel vůči žalované Generali pojišťovně a. s. (dále jen "žalovaná) domáhal zaplacení částky 30 000 Kč (posléze 27 000 Kč) s příslušenstvím z titulu vyplacení odškodného za trvalé následky na základě pojistné smlouvy č. 110990587 ze dne 31. 8. 2014, jejímž předmětem bylo variabilní životní pojištění. Stěžovatel dne 11. 11. 2014 utrpěl úraz, kdy jeho levé oko bylo zasaženo chemikálií a žalovaná uhradila stěžovateli denní odškodné celkem ve výši 87 500 Kč.
3. Obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl. Po skutkové stránce vyšel soud ze zjištění, že stěžovatel při uzavírání pojistné smlouvy s pojišťovacím zprostředkovatelem P. Musiolem písemně prohlásil, že nemá sjednáno ani neuvažuje o uzavření životního nebo úrazového pojištění u jiné pojišťovny. Ve skutečnosti stěžovatel téhož dne uzavřel další tři smlouvy s jinými pojišťovnami a žalovaná proto dopisem ze dne 10. 3. 2017 sdělila stěžovateli, že porušil pojistné podmínky a z tohoto důvodu odstoupila od smlouvy. Dále mu sdělila, že nevzniká nárok na pojistné plnění za trvalé následky ze škodní události ze dne 11. 11. 2014 a požadovala vrácení neoprávněně vyplacených finančních prostředků ve výši 73 806 Kč. K uvedenému soud uzavřel, že žalovaná od smlouvy odstoupila platně, a to vzhledem k jednání stěžovatele spočívajícím v nepravdivém tvrzení o existenci či úmyslu uzavřít více pojistných smluv.
4. Městský soud odvolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, rozsah provedených důkazů označil jako zcela dostačující a rovněž se ztotožnil s právním hodnocením provedeným soudem nižší instance. Městský soud dále shodně se soudem prvního stupně shledal tvrzení stěžovatele "že nevěděl a neměl v úmyslu" za účelové, neboť ani u dalších uzavíraných pojistných smluv neuvedl, že má uzavřeno či zamýšlí uzavřít další zdravotní či úrazové pojištění. Námitky stěžovatele, že při uzavírání smluv nevěděl, která pojišťovna s ním smlouvu uzavře, neboť podepisoval pouze nabídky, nemohla podle soudu obstát, neboť pojištění bylo sjednáno od následujícího dne, kdy i stěžovatel zaplatil měsíční pojistné a smlouvy s ním uzavřeny byly.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť trpělo vadami, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Podstata dovolání stěžovatele přitom tkvěla v jeho námitce stran neprovedení důkazu výslechem svědka P. Musiola, pojišťovacího makléře, který měl soudům osvětlit, jak probíhal proces sjednávání pojistných smluv.
6. Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti závěrům obecných soudů. V ústavní stížnosti zejména popisuje proces uzavírání pojistných smluv a obhajuje své tvrzení o tom, že v okamžiku sjednání pojistné smlouvy s žalovanou nemohl vědět o tom, že bude mít sjednáno pojištění u jiné pojišťovny, protože tak činil ve stejný den. Ústavněprávní argumentace, konkrétně v jakém konkrétním postupu či závěrech stěžovatel spatřuje porušení svých základních lidských práv, v textu ústavní stížnosti chybí. Uvedené nemůže zhojit ani stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 7 odst. 1 Listiny, když stěžovatel po utrpění zranění neobdržel odpovídající náhradu z důvodu nekalých praktik pojišťoven.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstata polemiky stěžovatele se závěry napadených soudních rozhodnutí je - jak plyne z obsahu ústavní stížnosti - založena toliko na nesouhlasu s právním posouzením jednání spočívajícím v oprávněném odstoupení žalované od pojistné smlouvy. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že zjišťování skutkového stavu věci a její právní hodnocení je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Jestliže obecné soudy odmítly provést důkaz výslechem svědka P. Musiola, je z jejich rozhodnutí patrné, z jakých důvodů tak učinily a tento svůj krok adekvátně zdůvodnily.
9. Ústavní soud dále připomíná, že právo na spravedlivý proces, či - přesněji řečeno - právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatel nyní dovolává, není a logicky ani být nemůže nárokem na úspěch ve věci či na rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení. Z práva na spravedlivý proces mimo jiné vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To znamená mimo jiné i povinnost soudu se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s námitkami a argumenty účastníků řízení, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis (resp. právní normu) a ten v souladu se základními principy řádně interpretoval. V dané věci však nelze dovodit, že by v tomto duchu obecné soudy nepostupovaly.
10. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces. Pro Ústavní soud je v posuzované věci určující, že obecné soudy se řádně vypořádaly s tvrzením stěžovatele, které v kontextu provedených důkazů náležitě posoudily a dospěly k závěru o nedůvodnosti podané žaloby. S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu