ECLI:CZ:US:2020:2.US.2847.20.1
sp. zn. II. ÚS 2847/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: Romek.car s.r.o., se sídlem Sokola Tůmy 1099/1, Ostrava - Hulváky, zastoupené Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2020, č. j. 44 Co 25/2020-85, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 5. 10. 2020 návrh stěžovatelky o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy bylo zaplacení částky 10 231 Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady škody spočívající v nákladech za pronájem náhradního vozidla za vozidlo poškozené při dopravní nehodě.
3. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2019, č. j. 239 C 28/2019-60, žalobě stěžovatelky vyhověl, když dospěl k závěru, že doba 23 dnů zapůjčení náhradního vozidla není dobou, která by výrazně přesahovala dobu obvyklou v obdobných situacích a že nelze po poškozeném spravedlivě požadovat, aby ihned v den, kdy se dozvěděl o totální škodě a následně v den, kdy mu bylo vyplaceno pojistné plnění za neopravitelné vozidlo, měl k dispozici prostředky na zakoupení nového vozu.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2020, č. j. 44 Co 25/2020-85, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změněn tak, že se žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 10 231 Kč s příslušenstvím, zamítá. Podle závěrů krajského soudu soud prvního stupně posuzoval věc nesprávně, jakoby se jednalo o půjčovné za náhradní vozidlo po dobu provádění opravy vozidla poškozeného při dopravní nehodě a dobu 23 dnů shledal adekvátní obdobným situacím. Přitom však 7 dnů od škodní události vedlejší účastník vyhodnotil poškození vozidla jako škodu totální. Odvolací soud při znalosti judikatury Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 3831/17), dospěl k závěru, že náklady na zapůjčení náhradního vozidla za dobu od 25. 10. 2018 do 10. 11. 2018 nelze označit za skutečnou škodu, vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou.
II.
5. Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť odvolací soud učinil na základě shodného skutkového stavu odlišný právní názor než soud prvního stupně, aniž by tento odlišný názor dostatečně odůvodnil, resp. umožnil účastníkům řízení vyjádřit se k úvahám odvolacího soudu. Ve vztahu k posouzení kritérií účelnosti využívání náhradního vozidla v dotčené době a k posouzení majetkových poměrů poškozeného, jakož i k vykonávání práce v zahraničí, odvolací soud nepřihlédl k protokolům z jednání a procesním podáním účastníků řízení. Účelnost využívání náhradního vozidla nebyla dle stěžovatelky posouzena v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 3831/17 a sp. zn. I. ÚS 3204/18).
III.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ve své dosavadní rozhodovací praxi konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další "superrevizní" orgán. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
7. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
8. V posuzované věci Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu postrádající ústavněprávní dimenzi.
9. Ve světle judikatury Ústavního soudu lze částku 10 231 Kč, která je předmětem tohoto řízení, považovat s ohledem na hodnotu předmětu sporu pro dovolací řízení [§238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu? za bagatelní. V takových věcech Ústavní soud zastává názor, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v daném případě. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum u tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. V tomto ohledu je třeba poukázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. V případech bagatelních sporů je ústavní stížnost zpravidla vyloučena, s výjimkou naprosto extrémních pochybení obecného soudu, která výrazným způsobem zasahují do základních práv stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3245/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1393/11).
10. Stěžovatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není přípustné dovolání [viz §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu?. Tím spíše jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby Ústavní soud nahrazoval roli další přezkumné instance.
11. Ústavní soud dodává, že hodnocení, zda jde o tzv. bagatelní věc či nikoli, v řízení před Ústavním soudem je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal takové nedostatky, které by dosahovaly intenzity odůvodňující věcněprávní přezkum. Odvolací soud rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, důvody, proč přistoupil k nepřiznání náhrady dalších nákladů za zapůjčení vozidla, jsou z rozsudku rovněž patrné. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud neshledal důvod k ústavněprávnímu zásahu.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu