ECLI:CZ:US:2020:2.US.2871.20.1
sp. zn. II. ÚS 2871/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti THERAPY & MEDICAL SYSTEMS s.r.o., sídlem Ke Skále 455, Vestec, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. července 2020 č. j. 12 Co 73/2020-270 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 19 C 128/2019-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 10. 2020, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v širších souvislostech také právo na rovné postavení před zákonem i v řízení soudním podle čl. 1 resp. čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 v právní věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalované POREL Legal, advokátní kancelář s.r.o., o zaplacení 48 400 Kč s příslušenstvím, zamítl podanou žalobu. Stěžovatelka se po žalované domáhala zaplacení částky 48 400 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které podle stěžovatelky spočívalo v neoprávněně uhrazené faktuře č. 2018-34 ze dne 3. 8. 2018, o níž stěžovatelka tvrdila, že byla neoprávněně žalovanou vystavena a kterou žalovaná účtovala právní služby advokáta, ačkoliv je neposkytla.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že obecné soudy vůbec nepřihlížely k námitkám a důkazním návrhům, které navrhovala, nedaly jí možnost její tvrzení prokázat, neboť veškeré důkazní návrhy odmítly jako nadbytečné s právním závěrem, že jednou zaplacená faktura již nemůže být nikdy a nijak zpochybňována, jelikož její úhradou došlo k uznání její důvodnosti bez dalšího, bez ohledu na jakékoliv další obecné či specifické okolnosti projednávané věci.
5. Takový právní závěr, učiněný ve věci rozhodujícími soudy, považuje stěžovatelka za extrémní, neboť ve svém důsledku zcela neguje institut bezdůvodného obohacení v případech, kdy ve skutečnosti soukromé, zejména obchodní, ale dokonce i veřejné vztahy přináší vcelku běžně - tedy jakékoliv vadné, mylné, předčasné či jinak nedůvodné platby.
6. Podle tvrzení stěžovatelky uvedený závěr naopak legalizuje nejen nevědomé omyly, ale především též úmyslnou protiprávnost či dokonce trestnost. Stěžovatelka tvrdí, že k něčemu takovému obecné soudy zcela nepochybně ústavními, natož pak podústavními normami, povolány nejsou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za řádné.
9. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelka nepředložila žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci a opakuje toliko námitky, které uplatnila v soudním řízení a polemizuje se závěry učiněnými obecnými soudy. Za situace, kdy uznala svůj dluh zaplacením faktury za poskytnuté právní služby, podle názoru ve věci rozhodujících soudů se jí v dokazování nepodařilo vyvrátit takto založenou domněnku existence dluhu. Jedná se tedy o otázku skutkovou a důkazní a stěžovatelka neunesla podle závěrů obecných soudů své tzv. přenesené důkazní břemeno. Ostatní uváděná tvrzení o trestním stíhání a dalších sporech mohou být důvodem podle svého výsledku pro obnovu řízení, ale nemohou být v současné situaci předmětem úvah Ústavního soudu z hlediska ústavního pořádku.
11. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pak dostatečně odůvodněno, vypořádává se s výhradami, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah jeho odůvodnění odkázat. Očekává-li stěžovatelka, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je v kontextu shora vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 16].
12. Ústavní soud uvádí, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze proto uzavřít, že obecné soudy rozhodly v souladu s principy hlavy páté Listiny a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou řádně (tj. srozumitelně a logicky) odůvodněna a jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nijak nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry učiněnými obecnými soudy nesouhlasí, nemůže bez dalšího zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
13. Neobstojí ani, dovolává-li se stěžovatelka čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zásada rovnosti tam zakotvená má reflexi výlučně procesní; přitom není důvod pochybovat, že rovného postavení se stěžovatelce, zastoupené v předmětném soudním řízení advokátem, dostalo.
14. Na základě shora uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu