ECLI:CZ:US:2020:2.US.2873.20.1
sp. zn. II. ÚS 2873/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčková a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., právně zastoupeného JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 40, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020 č. j. 28 Co 117/2020-3478 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 1. 2020 č. j. 39 P 115/2008-3439, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo.
2. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem neschválil právní jednání učiněné za nezletilého V. jeho otcem - stěžovatelem - jako zákonným zástupcem, spočívající v podání žaloby o náhradu škody proti matce nezletilého (řízení zahájené dne 28. 11. 2017 u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 327/2017), zamítl návrh otce, aby byla omezena rodičovská odpovědnost matky k nezletilému ve věci práva nakládat s jměním nezletilého a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Stěžovatel jako otec za nezletilého a i za tehdy ještě nezletilou A. podal dne 28. 11. 2017 u Obvodního soudu pro Prahu 6 proti matce dětí žalobu, jíž se děti domáhají náhrady škody, kterou jim matka měla způsobit tím, že bez souhlasu otce dne 18. 4. 2016 a dne 29. 4. 2016 převedla finanční prostředky dětí (2x 269 793,24 Kč) z jejich účtů na svůj účet a posléze je použila na zaplacení části kupní ceny za nemovitost. Navrhl, aby soud popsané právní jednání schválil. Dále navrhl, aby soud omezil rodičovskou odpovědnost matky k nezletilým dětem ve věci nakládání s jejich jměním, protože výše popsaným jednáním zpronevěřila peníze dětí. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyložil, jak věc posoudil po právní stránce a uzavřel, že návrhy otce nejsou důvodné. Žalobu proti matce otec podal bez vědomí dětí, navzdory jejich věku, předpokládané rozumové vyspělosti a jejich názoru, a nezletilý V. s podáním žaloby a vedením řízení proti matce nesouhlasí. K jednání matky stran využití peněz dětí na pořízení bydlení soud uvedl, že sice nebylo zcela v intencích řádného hospodaření, nicméně matka svůj záměr soudu vysvětlila, dětem založila jiné účty a spoří jim, nezletilý V. je srozuměn s jednáním matky a koupi nemovitosti považuje za výhodnou investici. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že matka proti zájmům dětí nejednala a pro otcem navržené omezení rodičovské odpovědnosti matky neshledal žádný důvod.
4. Odvolací soud poté po projednání odvolání otce dospěl k závěru, že soud prvního stupně se řádně zabýval otázkou nejlepšího zájmu dítěte a zcela správně zjistil názor nezletilého, který vzhledem k věku a rozumové vyspělosti je nepochybně schopen formulovat své vlastní názory a má právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají. Odvolací soud zdůraznil, že názorům dítěte se musí věnovat patřičná pozornost (čl. 3, čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte). V projednávané věci nezletilý opakovaně, jasně, srozumitelně a přesvědčivě vyjádřil, že žalobu proti matce podávat nechce, že informacím ze strany obou rodičů během času lépe porozuměl, že peníze v žádném případě nepovažuje za zpronevěřené. V projednávané věci bylo dle odvolacího soudu ochrany jmění dítěte dosaženo jinak (matka peníze dětí použila na zajištění bydlení svého a dětí, nezletilý v domě stále bydlí, matka jemu i jeho sestře peníze spoří) a sankčního prostředku navrhovaného otcem, tj. omezení rodičovské odpovědnosti, není třeba.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozsudkem odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zejména pak do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obsáhle rekapituluje skutkový stav věci a nesouhlasí s právními závěry opatrovnických soudů.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry opatrovnických soudů. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž opatrovnické soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí těchto soudů.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit v těchto věcech právní závěry ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
9. V nyní posuzované věci je zřejmé, že odůvodnění rozsudků obou opatrovnických soudů jsou řádná a adekvátní řešené problematice, vyplývají z nich skutková zjištění a z nich učiněné právní závěry, ve věci byl zjištěn názor nezletilého a bylo k němu v souladu se zákonem i judikaturou Ústavního soudu přihlédnuto. Není tudíž ze strany Ústavního soudu třeba kasačního zásahu.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu