ECLI:CZ:US:2020:2.US.2913.20.1
sp. zn. II. ÚS 2913/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek domu X, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020 č. j. 20 Co 76/2020-152 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 8. 2019 č. j. 18 C 147/2018-99, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů byla porušena jeho základní právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud").
2. Z napadených rozsudků obecných soudů se podává, že stěžovatel se po žalovaném R. Seidlovi (dále jen "žalovaný") domáhal prostřednictvím podané žaloby zaplacení částky 31 550 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodňoval tím, že žalovaný je vlastníkem bytové a nebytové jednotky, v důsledku čehož je též členem stěžovatele a jako takový je povinen přispívat na správu domu a pozemku a plnit zálohy a plnění spojená s užíváním bytu. Žalovaná částka potom podle stěžovatele představuje dluh (nedoplatek) žalovaného na zálohách za rok 2014.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil žalovanému řádné vyúčtování obsahující všechny předepsané náležitosti, a proto nemohla nastat ani jeho splatnost a tedy ani povinnost žalovaného k jeho úhradě. Nadto soud poukázal na jednání stěžovatele, který v průběhu jednání žalovaného doručil "opravné" vyúčtování "z opatrnosti". Soud přitom vycházel nejen ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů, ale i ze znaleckého posudku (předloženého žalovaným) a výpovědi znalce, který poukázal na vady vyúčtování. Soud přitom nepřistoupil k vyhotovení revizního znaleckého posudku, a to s ohledem na logičnost a jednoznačnost závěrů uvedených v předloženém znaleckém posudku; nadto stěžovatel sám jiný znalecký posudek oponující závěrům znalce nepředložil.
4. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Konstatoval, že stěžovatel ve svém obsáhlém podání pouze opakuje již uplatněnou argumentaci. Městský soud odkázal rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu, jejíž závěry jsou zcela v souladu se závěry soudu prvního stupně stran nezpůsobilosti předmětného vyúčtování pro vznik nároku stěžovatele na úhradu vyčísleného nedoplatku. V závěru soud zdůraznil, že podstatné je v dané věci to, že vyúčtování stěžovatele postrádalo základní zákonné náležitosti, a není proto vyúčtováním řádným, na jehož základě by mohla nastat splatnost nedoplatku. Nadto v okamžiku, kdy stěžovatel předložil žalovanému další vyúčtování - již v průběhu řízení před soudem prvního stupně - byl jeho nárok na úhradu nedoplatku s ohledem na uplynutí lhůty stanovené k doručení řádného vyúčtování v §7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., promlčen. Proto stěžovatel již nemůže požadovat zaplacení záloh, ale může nárokovat pouze nedoplatek, který mu plyne z řádného vyúčtování.
5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 10. 2020, omezuje pouze na formulaci petitu. Ústavní stížnost dále nezdůvodňuje. To učinil - jakkoliv stručně - až poté, co mu byla dne 22. 10. 2010 doručena výzva Ústavního soudu. Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu, ačkoli tak měl učinit poté, co dospěl k závěru, že stěžovatel neunáší své důkazní břemeno ohledně vyvrácení tvrzení vedlejšího účastníka, že vyúčtování služeb je nesprávné. Současně "avizuje", že "ústavní stížnost dále podrobněji doplní". Neuvádí však, v jakém časovém horizontu tak má v úmyslu učinit, jakkoliv lhůta k odstranění vad stanovená ve výzvě soudu uplynula.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Stěžovatel se podle obsahu ústavní stížnosti domnívá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo údajným pochybením soudu prvního stupně spočívajícím v absenci poučení podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu. K takovému závěru však není možné dospět. Postup podle ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3773/2007). Poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu slouží tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno nebo břemeno tvrzení, ale na základě zjištěného skutkového, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a občanského soudního řádu.
8. Ústavní soud, i přes stručnost ústavní stížnosti tak, jak je popsáno výše, ověřil, že rozhodnutí obecných soudů netrpí přepjatým formalismem. Naopak, obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně dostály všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jejich rozhodnutí kladeny. Z uvedeného plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší do závěrů obecných soudů v posuzované případě jakkoliv zasahovat. Současně Ústavní soud zdůrazňuje, že není povinen nadále vyčkávat na další doplnění ústavní stížnosti "avizovaná" stěžovatelem, a to tím spíše, kdy by měla být učiněna až po několika týdnech od podání ústavní stížnosti. Nadto je Ústavnímu soudu z jeho úřední činnosti známo, že takový postup právní zástupce stěžovatele neuplatňuje poprvé, ba naopak se absence jakéhokoliv odůvodnění jím podávaných ústavní stížností stává takřka pravidlem (srov. například věc vedenou pod sp. zn. I. ÚS 1230/20, II. ÚS 1289/20 aj.)
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu