ECLI:CZ:US:2020:2.US.2938.19.2
sp. zn. II. ÚS 2938/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ JUDr. Antonína Křečana, 2/ Ing. Zdeňka Křečana a 3/ Hermenegilda Jirečka, všech zastoupených JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem Hasskova 16, Třebíč, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2019 č. j. 8 As 338/2018-62 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018 č. j. 9 A 49/2015-414, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé rovněž namítají porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelé se u správních soudů domáhali ochrany proti nečinnosti Státního pozemkového úřadu a žádali, aby Městský soud v Praze uložil žalovanému správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci dovypořádání restitučních nároků stěžovatelů. Městský soud v Praze žalobě vyhověl a rozhodl, že Státní pozemkový úřad je povinen vydat rozhodnutí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění (dále jen "zákon o půdě"), ve věci dovypořádání restitučních nároků týkajících se ideální jedné třetiny velkostatku S., a to konkrétně ve výroku specifikovaných pozemků. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2017 č. j. 8 As 184/2016-93 rozsudek prvoinstančního soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení s tím, že prvoinstanční soud musí v dalším řízení posoudit, zda stěžovatelé uplatnili nárok podle §9 odst. 1 zákona o půdě ve vztahu ke specifikovaným pozemkům. Nejvyšší správní soud též shledal, že žalovaný správní orgán o některých pozemcích již rozhodl. Městský soud v Praze poté nyní napadeným rozsudkem žalobě vyhověl ohledně ve výroku specifikovaných pozemků, u nichž dospěl k závěru, že o nich nebylo dosud rozhodnuto, a ve zbytku žalobu zamítl. Žalobu v části, kterou se stěžovatelé domáhali zpracování znaleckého posudku a dovypořádání lesního celku v k. ú. S., rovněž zamítl. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl kasační stížnost žalovaného správního orgánu a odmítl kasační stížnost stěžovatelů. Ve vztahu ke kasační stížnosti stěžovatelů konstatoval, že je vázán svým právním názorem vysloveným ve výše citovaném rozsudku č. j. 8 As 184/2016-93, podle kterého se žalobou na ochranu proti nečinnosti nelze domáhat změny závěru civilních soudů o tom, že stát odebral Gabriele Jirečkové ideální třetinu celého velkostatku.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelé rozporují závěr, že Gabriele Jirečkové byla odebrána ideální třetina celého velkostatku (v rozsahu spoluvlastnického podílu) a toto tvrzení doplňují o řadu historických údajů. Dále namítají, že se obecné soudy nezabývaly zabráním podílu JUDr. Oskara Montlonga, kterým byl občan Rakouska, nikoli Němec, Maďar či zrádce. Městský soud v Praze neprovedl ani znalecký posudek, ani přepočet spoluvlastnických podílů. Obecné soudy, jakož i správní orgány rozhodovaly ve věci stěžovatelů formalisticky, nesprávně a nezákonně.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé pokračují v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedli již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se nicméně s jejich argumenty již vypořádaly a své závěry řádně odůvodnily. Podstatou sporu v posuzované věci je závěr správních soudů, že v rámci řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nelze přehodnocovat závěry civilních soudů stran rozdělení restituovaných podílů. Ústavní soud tento závěr obecných soudů neshledává neudržitelným; na ústavní úrovni žádné pochybení neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že základní práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu