ECLI:CZ:US:2020:2.US.295.20.1
sp. zn. II. ÚS 295/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o návrhu stěžovatelky Ivety Černé, bez právního zastoupení, směřujícího proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 42 INS 21769/2013, 66 Nc 6839/2019-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 28. 1. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost brojící proti shora označenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
2. Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem (§30, §31 citovaného zákona).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka již byla Ústavním soudem náležitě poučena o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost a o nutnosti nechat se v řízení o ústavní stížnosti zastoupit advokátem ve smyslu §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, a to ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1216/17. Ani navzdory tomuto poučením nebyla nyní projednávaná ústavní stížnost sepsána advokátem a stěžovatelka není do dnešního dne právně zastoupena.
5. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým (srov. postup Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1214/19, III. ÚS 1226/19, I. ÚS 3048/19 či IV. ÚS 296/20). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelčina žádost "o posečkání s doplněním od advokáta, až insolvenční soud projedná můj návrh na přidělení advokáta ze dne 14. 4. 2019", neboť ve věci sp. zn. II. ÚS 1216/17 byla informována o postupu pro přidělení advokáta.
6. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj