ECLI:CZ:US:2020:2.US.2976.20.1
sp. zn. II. ÚS 2976/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Kožára a Michaely Kožárové, zastoupených JUDr. Stanislavem Klíčem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 2/2, Děčín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 158/2019-255 ze dne 30. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení Okresního soudu v Děčíně (dále jen okresní soud) tak, že stěžovatelé byli povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci náklady řízení v celkové výši 189 071,30 Kč. Krajský soud došel k závěru, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení byla okresním soudem nesprávně aplikována zrušená přísudková vyhláška a rozhodl, že pro určení sazby odměny advokáta žalobkyně je třeba postupovat pouze podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále "advokátní tarif"). Při rozhodování vycházel krajský soud z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2632/18, dle kterého je třeba při posuzování náhrady nákladů řízení brát v potaz množství úkonů právní služby vykonaných před zrušením přísudkové vyhlášky a rovněž legitimní očekávání účastníků řízení. V předmětném řízení většina úkonů právního zástupce žalobkyně byla učiněna až v době po zrušení přísudkové vyhlášky. Stěžovatelé byli rovněž od 5. 3. 2012 zastoupeni právním zástupcem, který je nepochybně informoval o dopadech průběhu řízení na jeho náklady, zejména pokud jde o jejich narůstající výši poté, co došlo ke zrušení přísudkové vyhlášky. Nedošlo tedy k porušení principu legitimního očekávání účastníků.
3. Krajský soud dále uvedl, že všechny úkony právní služby, které byly v průběhu řízení zástupcem žalobkyně vykonány, byly podle něj úkony právní služby vykonané v návaznosti na průběh daného sporu a reflektující chování stěžovatelů v průběhu řízení, a to včetně opakovaných částečných zpětvzetí žaloby, jež spadají pod §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Dle krajského soudu se nejednalo o neúčelně vykonané úkony a náklady nebyly v rozporu s dobrými mravy, neboť jejich výše byla stanovena zcela v souladu s příslušnými ustanoveními advokátního tarifu.
II. Argumentace stěžovatelů
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají formalistický a mechanický přístup soudu a skutečnost, že nebyly zohledněny všechny okolnosti případu. Napadají skutečnost, že částečná zpětvzetí žaloby byla soudem označena jako úkony právní služby a byla zahrnuta do nákladů řízení. Stěžovatelé dále uvádějí, že v řízení nikdy nedošlo k přednesu žaloby a řízení tedy nebylo nikdy řádně zahájeno, což by se mělo projevit ve výši náhrady nákladů řízení.
III. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud předně uvádí, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze v případech, kdy tato činnost obecných soudů představuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2558/20 ze dne 24. 9. 2020).
8. K otázce nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že rozhodování o nich před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě, kdy by se obecný soud dopustil extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3166/18 ze dne 16. 4. 2019).
9. Při posuzování předmětné stížnosti se Ústavní soud neztotožnil se závěry stěžovatelů. Stěžovatelé v podstatě opakují námitky vznesené před krajským soudem. Ten ale v napadeném usnesení dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů dané náklady považoval za důvodně vynaložené. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé žádají Ústavní soud, aby na sebe vzal roli další přezkumné instance, jež bude daný spor posuzovat v rovině podústavního práva. Tato role ale Ústavnímu soudu, jak již bylo uvedeno výše, nepřísluší. Jeho úkolem je danou věc posoudit v rovině práva ústavního. Při přezkumu předmětné věci ale Ústavní soud neshledal, že by se krajský soud při výkladu a použití příslušných ustanovení občanského soudního řádu a advokátního tarifu dopustil svévole, jež by vyústila v porušení základních práv a svobod stěžovatelů.
10. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu