ECLI:CZ:US:2020:2.US.2990.20.1
sp. zn. II. ÚS 2990/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky GOLD HAPPY DAY a.s., HAPPY DAY holding, se sídlem náměstí Republiky 237/38, Plzeň, zastoupené JUDr. Mgr. Radkou Linhartovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2020 č. j. 6 As 196/2020-32 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 6. 2020 č. j. 59 A 59/2019-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jí ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 4 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Generální ředitelství cel potvrdilo rozhodnutí Celního úřadu pro Liberecký kraj, jímž byl stěžovatelce uložen úhrnný trest, a to pokuta ve výši 25 000 Kč podle §123 odst. 7 písm. a) zákona o hazardních hrách. Přestupky, jichž se stěžovatelka dopustila, spočívaly v tom, že v době kontroly nebylo v kasinu k dispozici pověření k jednání o provozních věcech kasina s celním úřadem pro určenou osobu, byla nesprávně umístěna reklama na provozování hazardních her a získání výher, stěžovatelka v provozovně neumístila na viditelném místě v herním prostoru ukazatel času viditelný po celou dobu účasti na hazardní hře, stěžovatelka neumožnila živou hru nejméně u tří hracích stolů a po určitou dobu stěžovatelka nezajistila monitorování monitorovacím zařízením celé plochy hracího stolu.
3. Ve správní žalobě směřující proti rozhodnutí žalovaného Generálního ředitelství cel stěžovatelka mimo jiné namítala, že správní orgány svým rozšiřujícím výkladem zákona o hazardních hrách nepřiměřeně zpřísňují regulaci provozování hazardních her, a to bez jakéhokoli přímého zákonného zmocnění. V případech, kdy zákon umožňuje dvojí nebo nejednoznačný výklad, jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv a svobod šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod a v případě pochybností postupovat v souladu se zásadou in dubio mitius. Veškeré vytčené porušení povinností však podle podrobného rozboru ze strany odvolacího soudu i Nejvyššího správního soudu obstojí a odpovídají jasnému znění zákona.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že se v rámci soudních řízení domáhala faktického (nikoliv pouze formálního) přezkumu rozhodnutí správních orgánů, tj. přezkumu právního hodnocení provedeného správními orgány provedeného ve vztahu ke zcela individuálním skutkovým zjištěním. Tento faktický přezkum ovšem správní soudy podle ní neprovedly.
5. Podle stěžovatelky se správní soudy zcela nekriticky a tendenčně (ve vztahu k tomu, že stěžovatelka provozuje kasino) přiklonily k výkladu přijatému správními orgány, aniž by však naplnily svoji ústavněprávní úlohu systémově zcela nezávislého orgánu povolanému k řádnému a objektivnímu přezkumu zákonnosti rozhodnutí přijatých správními orgány.
6. Přestože se stěžovatelka nedožaduje (i s ohledem na roli Ústavního soudu) přezkumu postupů orgánů státní správy, poukazuje na pochybení správního soudnictví (neobjektivitu, tendenčnost, porušenou právní jistotu), která ještě graduje konvalidací evidentně šikanózního postupu orgánů celní správy. Dle názoru stěžovatelky tak správní soudy v této věci nenaplnily svoji očekávanou úlohu, tedy neprovedly řádný nezávislý, nestranný a objektivní zákonný přezkum "správního incidentu přestupkového charakteru", na který má stěžovatelka ústavně garantované právo.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatelky plyne, že ve velmi obecné rovině namítá, že v její věci došlo k nesprávnému posouzení skutkových okolností jejího případu a nesprávné interpretaci podústavního práva. Právě do oblasti posouzení skutkových okolností případu či posouzení interpretace podústavního práva Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší zasahovat.
10. Ústavní soud je přesvědčen, že správní soudy na stěžovatelčiny námitky reagovaly dostatečným způsobem. Při posouzení odůvodnění napadených rozhodnutí a argumentů obecných soudů i stěžovatelky neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
11. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu