ECLI:CZ:US:2020:2.US.3017.20.1
sp. zn. II. ÚS 3017/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky EL NIŇO BEVERAGES, a.s., se sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 6/5, Karviná - Fryštát, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2020 č. j. 30 Cdo 3799/2019-273 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2018 č. j. 20 Co 225/2018-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a blíže nespecifikovaná další práva, plynoucí z části V. Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka domáhala vůči České republice - Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též vedlejší účastník) náhrady škody (ušlého zisku) ve výši 4 243 742 000 EUR s příslušenstvím, která jí měla být způsobená nesprávným úředním postupem rezultujícím v nezákonné rozhodnut Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad"). Spolupracovala se společnosti El NIŇO, a. s., která poté, co Úřad zapsal v její prospěch dvě ochranné známky ve znění "DURACELL" a "DURACELL ENERGY DRINK +" do rejstříku ochranných známek, poskytla stěžovatelce licenční smlouvou ze dne 15. 11. 2007 právo tyto známky užívat. Následně Úřad prohlásil známky za neplatné. Společnost El NIŇO, a. s., napadla rozhodnutí Úřadu ve správním soudnictví, její žaloby však byly zamítnuty. Nejvyšší správní soud přitom podle názoru stěžovatelky nerespektoval směrnici Rady 89/104/EHS (kterou se přibližují právní předpisy členských států o ochranných známkách) a nepoložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") předběžnou otázku týkající se její interpretace. Stěžovatelka nebyla účastníkem žádného z řízení, nicméně jednala s důvěrou ve správnost rozhodování Úřadu.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2017 č. j. 19 C 30/2013-145 zamítl stěžovatelčinu žalobu. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 11. 10. 2018 č. j. 20 Co 225/2018-217 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé (výrok I), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 4. 8. 2020 č. j. 30 Cdo 3799/2019-273 odmítl. Nejvyšší soud odmítnutí dovolání vysvětlil mimo jiné tím, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhy. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Odvolací soud se bezvýhradně ztotožnil s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně, jenž žalobní nárok zamítl jednak z důvodu, že stěžovatelka nemá k podání žaloby věcnou aktivní legitimaci, neboť nebyla a ani neměla být účastníkem řízení, v nichž byla tvrzena nezákonná rozhodnutí vydaná, a jednak z důvodu, že za dané situace není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nezákonnými rozhodnutími. Dále dovodil, že došlo-li k porušení unijního práva rozhodnutím orgánu veřejné moci, může být nárok z odpovědnosti za škodu úspěšně uplatněn jen tehdy, bylo-li porušení unijního práva zjištěno a rozhodnutí odklizeno při jeho přezkumu pořadem práva. Teprve na základě odklizení takových rozhodnutí by bylo lze (v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2927/2010) dovodit připadnou aktivní legitimaci stěžovatelky jako žalobkyně k uplatnění nároku na náhradu škody proti státu i mimo rámec podmínek §7 zákona o odpovědnosti státu, žaloba je proto předčasná. Stěžovatelka napadá ve svém dovolání závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace, jakož i nesprávné právní posouzení předpokladů odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva EU s odkazem na podmínku zrušení posuzovaného rozhodnutí, nebrojí však proti dalšímu závěru, na němž postavil odvolací soud své rozhodnutí, o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nezákonnými rozhodnutími. Nenapadla-li tedy stěžovatelka v rámci vymezení dovolacích důvodů všechny důvody, proč byla její žaloba zamítnuta, pak na základě její argumentace není důvodné přezkoumat další dvě otázky, neboť by v každém případě podle ní obstál důvod spočívající v nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a příslušným rozhodnutím.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy při svém rozhodování nerespektovaly právní závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2927/2010.
6. Stěžovatelka provedla v úvodu své stížnosti detailní rozbor vývoje obou soudních sporů obou společností pro účely poukázání na skutečnost, že Nejvyšší soud rozhodoval nejprve o podaném dovolání společnosti El NIŇO, a.s., kterémužto přiznal relevanci a dovodil právní závěry, které by podle stěžovatelky měly být vztaženy i na ní, avšak v rozhodnutí, které Nejvyšší soud učinil v nynější stěžovatelčině věci a které vydal po více než jednom měsíci od vydání kasačního rozsudku ve věci dovolatelky, spol. El NIŇO, a.s. tyto své právní závěry pominul. Stěžovatelka tak sumarizuje, že při zjevné skutkové a i právní provázanosti obou řízení, resp. vznesených nároků jak stěžovatelky, tak i společnosti El NIŇO, a.s., řešených soustavou obecných soudu a za situace, kdy obě odvolací rozhodnutí - zde rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Co 369/2018 (ve věci El NIŇO, a.s.) a sp.zn. 20 Co 225/2018 (ve věci stěžovatelky) trpí totožnými právními vadami, které lze shrnout tak, že právní posouzení a právní závěry obou rozhodnutí se ocitají v přímém rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vytčenou v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, pak Nejvyšší soud v případě společnosti El NIŇO, a.s. přiznal argumentům dovolatelky relevanci, zatímco totožným právním argumentům stěžovatelky argumentaci upřel a dovolání stěžovatelky odmítl.
7. Ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatelka vytýká nedostatek odůvodnění a tudíž nepřezkoumatelnost rozhodnutí, zjevné odchýlení se od vlastní rozhodovací praxe. Dále pak Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že není sjednotitelem judikatury.
8. Stěžovatelka závěrem shrnula, že míra rozpornosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze s hmotným právem a aplikační praxí Nejvyššího soudu a konečně pak rozpornost napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o dovolání stěžovatelky, spočívající v odchýlení od vlastní
rozhodovací praxe, znamená svévolnou aplikaci práva v takové intenzitě, že zasahuje do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Již ze samotné argumentace stěžovatelky plyne, že namítá, že v její věci došlo k nesprávnému posouzení skutkových okolností jejího případu a nesprávné interpretaci podústavního práva. Právě do oblasti posouzení skutkových okolností případu či posouzení interpretace podústavního práva Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší zasahovat. Pokud Nejvyšší soud ve vztahu ke stěžovatelčiným argumentům uvedl, že rozhodnutí, které učinil ve vztahu ke společnosti El NIŇO, a.s., se na stěžovatelku nevztahují, protože mezi tvrzeným porušením práva ze strany Úřadu a tvrzenou škodou chybí příčinná souvislost, pak se jedná o právní argument, který nepostrádá srozumitelnost a logiku, přičemž pak Ústavnímu soudu nepřísluší bez bližší protiargumentace stěžovatelky, která by její nesouhlas posunula do ústavní roviny, hodnotit, zda je tento závěr z pohledu podústavního práva správný či nikoli. Ústavnímu soudu náleží jen hodnocení, zda soudy svým postupem a kvalitou své argumentace nezasáhly do stěžovatelčina práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
12. Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy na stěžovatelčiny námitky reagovaly dostatečným způsobem a vysvětlily, čím se stěžovatelčin případ liší od případu společnosti El NIŇO, a. s. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelčinými argumenty a reagovaly na ně. Skutečnost, že soudy dospěly k jinému závěru než takovému, který by byl pro stěžovatelku příznivý, nemůže být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ani argument povinnosti souladné judikatury Nejvyššího soudu a role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury sám o sobě bez dalšího není způsobilý nastolovat otázku ústavní souladnosti.
13. Při posouzení odůvodnění napadených rozhodnutí a argumentů obecných soudů i stěžovatele neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
14. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu