ECLI:CZ:US:2020:2.US.3021.20.1
sp. zn. II. ÚS 3021/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Houžvičky, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2020 č. j. 7 As 170/2020-24 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2020 č. j. 30 A 8/2019-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud především zkoumá, zda byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Rovněž zkoumá, zda stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a zda zastoupen v souladu s požadavky vyplývajícími z §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
3. V případech, kdy ústavní stížnost trpí odstranitelnými vadami, Ústavní soud zpravidla vyzývá stěžovatele k jejich odstranění. V stěžovatelově případě však v souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soud nepřistoupil k poučení stěžovatele o vadách podání a výzvě k jejich odstranění, neboť stěžovateli se takového poučení a výzvy dostalo již v souvislosti s desítkami ústavních stížností, které trpí typově identickými obsahovými a formálními vadami. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu totiž platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení dostávalo stěžovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak opakovaně stalo v případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovatele dostatečně poučit o tom, že ústavní stížnost může být podána pouze prostřednictvím právního zástupce a musí splňovat určité formální a obsahové náležitosti vymezené zákonem o Ústavním soudu, jeví se setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.
4. S ohledem na výše řečené proto Ústavní soud pouze stručně konstatuje, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost stěžovatele nesplňuje celou řadu obsahových a formálních náležitostí ústavní stížnosti, k nimž mj. patří požadavek povinného právního zastoupení stěžovatele advokátem dle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ani navzdory četným poučením stěžovatele v minulosti nebyla nyní projednávaná ústavní stížnost sepsána advokátem a stěžovatel není do dnešního dne právně zastoupen.
5. Ústavní soud tudíž shrnuje, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je stižena vadami mj. dle §43 odst. 1 písm. a) ve spojení s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na specifika případu by navíc striktní setrvání na nutnosti (opakovaně) poučit stěžovatele o náležitostech ústavní stížnosti a vyzvat jej k odstranění vytýkaných vad nebylo efektivní a bylo by pouhým projevem formalismu, a to zejména v případě, kdy stěžovatel ve svých ústavních stížnostech setrvale avizuje, že se v řízení (nejen) před Ústavním soudem advokátem zastoupit nedá. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než stěžovatelův návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj