ECLI:CZ:US:2020:2.US.3035.20.1
sp. zn. II. ÚS 3035/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, právně zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1537/2020-220 ze dne 16. 7. 2020, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 189/2019-182 ze dne 28. 8. 2019 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku -Místku č. j. 9 C 226/2016-156 ze dne 27. 3. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku napadeným usnesením zamítl žalobu stěžovatelky na obnovu řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K jejímu odvolání Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které považovala za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání posoudil Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné a takto je také odmítl. Stěžovatelka totiž v dovolání napadla postup soudu prvního stupně, který nenařídil k projednání její žaloby na obnovu řízení jednání, a postup odvolacího soudu, který toto pochybení nenapravil. Namítala, že jí proto byla odňata možnost jednat před soudem. Podle dovolacího soudu však stěžovatelka v dovolání vymezuje zmatečnostní vadu upravenou v §229 odst. 3 o. s. ř. Přezkum této případné vady je však podle §241a odst. 1 o. s. ř. explicitně v dovolacím řízení vyloučen. K prověření takové tvrzené vady totiž slouží výhradně žaloba pro zmatečnost, a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 29 Cdo 1890/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 32 Cdo 3122/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 27 Cdo 4484/2018)
3. Proti rozhodnutí obecných soudů se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení. Jako důvod podání ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že okresní soud žalobu na obnovu řízení výše uvedeným usnesením zamítl, aniž by nařizoval jednání. V této souvislosti vyplývá i z usnesení krajského soudu, že okresní soud pochybil, když v rozporu s §235f o. s. ř. k projednání žaloby na obnovu řízení nenařídil jednání. Krajský soud sice zjednal nápravu a v odvolacím řízení nařídil jednání, nevypořádal se však s námitkou stěžovatelky v odvolání, resp. doplnění ze dne 26. 8. 2019, týkající se odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/98 ze dne 21. 4. 1999 k nutnosti respektovat zásadu ústnosti při projednávání návrhu na povolení obnovy občanského soudního řízení.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž nebyly řešeny meritorní otázky, může Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku - pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil - tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces.
6. Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda je přípustnost dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z limitů vymezených mu ústavním pořádkem. Stěžovatelka se v dovolání zaměřila na procesní otázku, která však v neměla potenciál, aby jeho přípustnost založila.
7. Ani v ústavní stížnosti stěžovatelka nepředložila žádnou ústavněprávní argumentaci, která by odůvodňovala případný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je logicky, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněno a pro stručnost lze na jeho odůvodnění odkázat, stejně jako na napadená rozhodnutí nižších stupňů.
8. Napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O náhradě nákladů řízení Ústavní soud nerozhodoval, neboť pro tento krok nenastaly důvody uvedené v §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu