ECLI:CZ:US:2020:2.US.3044.20.1
sp. zn. II. ÚS 3044/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Teryngelem, se sídlem Ke Klimentce 15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, č. j. 4 Tdo 835/2020-659, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 12 To 9/2020-596, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 12. 9. 2019, č. j. 14 T 100/2019-526, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), právo na rovnost účastníků řízení, zaručenou čl. 37 odst. 3 Listiny a dále právo na presumpci neviny, vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha západ byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odstavec 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky podmíněně se zkušební dobou dva roky a k povinnosti nahradit škodu ve výši 4 490 Kč poškozenému J. V., přičemž se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení občanskoprávní.
3. Skutkově trestná činnost spočívala v tom, že poté, co se matka stěžovatele dostala do slovní kontroverze se svou dcerou (sestrou stěžovatele a poškozenou), a poškozeným J. V., švagrem stěžovatele, kterou si oba poškození nahrávali na své mobilní telefony, se stěžovatel rozčílil a se záměrem pomoci své matce a v úmyslu zmocnit se mobilních telefonů s pořizovanou nahrávkou v úmyslu zamezit dalšímu nahrávání ze strany poškozených, fyzicky napadl nejdříve svou sestru, která seděla na dřevěné lavici pod pergolou u stolu s J. V. takovým způsobem, že poškozenou ve snaze vytrhnout jí mobilní telefon, který svírala oběma rukama na hrudníku, uchopil za obě ruce, v důsledku čehož se sevření poškozené povolilo a stěžovateli se podařilo vytrhnout její mobilní telefon zn. Samsung A3 gold, přičemž byla povalena i dřevěná lavice s opěrou, na které poškozená původně seděla; stěžovatel bezprostředně poté, se záměrem zmocnit se i mobilního telefonu poškozeného J. V., který předchozí jednání stěžovatele nahrával na svůj mobilní telefon, jej fyzicky napadl, čímž mu způsobil lékařsky objektivně zjištěná zranění spočívající v pohmoždění nosního hrotu, poškození fixní zubní náhrady s nutností příjmu pouze kašovité stravy po dobu 3 týdnů a následně mu vytrhl mobilní telefon zn. Huawei Y6 Pro a hodil ho do sudu s vodou.
4. Proti rozsudku Okresního soud Praha - západ podal stěžovatel odvolání, v němž namítal především to, že jednal dovoleně, neboť se bránil protiprávnímu jednání poškozených (které označil jako nebezpečné pronásledování ve smyslu §354 trestního zákoníku) a jeho jednání tak mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně. Dále namítal, že nebyly provedeny veškeré důkazy, které předložil, zejména obrazové záznamy o tom, jak šikanózním způsobem byl svou sestrou sledován, filmován a fotografován. Krajský soud v Praze pak svým napadeným rozsudkem odvolání stěžovatele zamítl a Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele. Námitky týkající se subjektivní stránky, nutné obrany a krajní nouze shledal Nejvyšší soud nedůvodnými, neboť stěžovatel vychází z odlišných skutkových okolností, od těch, k nimž došly soudy obou stupňů. Stěžovatel v zásadě prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž pouze reagoval na předchozí dlouhodobé protiprávní jednání poškozených (které podle jeho názoru vykazovalo znaky trestného činu nebezpečného vyhrožování, a ohrožovalo nebo mohlo ohrozit zdravotní stav jeho matky, jeho samotného, případně dalších osob). Tato obhajoba však byla podle Nejvyššího soudu provedeným dokazováním (zejména kamerovými záznamy a listinnými důkazy) vyvrácena. Z provedeného dokazování vyplynul závěr o hlubokém narušení rodinných vazeb mezi oběma stranami konfliktu, příčinou předmětného incidentu tak byly vzájemné konflikty, ke kterým docházelo již v předchozím období. Je třeba zdůraznit, že tvrzení stěžovatele, podle kterého pouze odvracel hrozící či trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem (útok na zdraví matky), příp. nebezpečí takovému zájmu hrozící odvracel, neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným soudy.
5. Za právně relevantní pak shledal Nejvyšší soud námitku stěžovatele týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud však uvedl, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní jen za předpokladu, když posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Ve věci stěžovatele však podle Nejvyššího soudu povaha a rozsah jeho zásahu do zákonem chráněných práv, význam těchto práv a další okolnosti svědčí o takové společenské škodlivosti jeho případu, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní spojených (napadení poškozeného takovým způsobem, že mu způsobil zranění omezující ho v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří týdnů, úmyslné poškození mobilního telefonu jmenovaného poškozeného vhozením do sudu s vodou). Co se týká skutečností, že došlo k útoku na poškozené v rámci rodiny (ve které se dlouhodobě projevovaly konfliktní vztahy), útok nebyl veden zištným motivem a stěžovatel si mobilní telefony neponechal (přičemž byly následně vráceny poškozeným), tyto byly v posuzované věci zřetelně promítnuty do výše trestu, který byl obviněnému uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje svou polemiku, kterou vyjádřil již v odvolání a dovolání a nabízí jiný skutkový popis dějů než obecné soudy, spočívající v tom, že se jen bránil nezákonnému chování poškozených vůči své osobě a vůči své matce.
7. Stěžovatel souhlasí s hodnocením obecných soudů o tom, že averze mezi ním a sestrou byla vzájemná a vzájemné byly také slovní potyčky a hádky, do nichž byla vtahována i jejich matka. Stěžovatel poukazuje na to, že poškozená nebyla oprávněna pořizovat si jeho snímky a videa osobní povahy. Jednání stěžovatele a jednání poškozené mělo být podrobeno testu proporcionality. Pro posouzení proporcionality je zásadní i zjištění pohnutky obou aktérů konfliktu. Stěžovatel od počátku chápe jako křivdu postoj soudů, které zavinění na události přisuzují toliko jemu, jako by chování jeho sestry bylo bez závad. Nejvyšší soud se podle stěžovatele dostatečně nevypořádal s těmi argumenty dovolání, které vytýkaly absenci občanskoprávního pohledu na pořizování nahrávek. Z tohoto hlediska totiž podle stěžovatele není pochyb o tom, že popsané jednání jeho sestry a jejího manžela směřující vůči matce poškozené a jejímu bratrovi (tedy vůči stěžovateli) je jednáním nedovoleným. V daném případě - v představě stěžovatele - nedovolený útok směřoval jednak vůči němu samotnému, jednak vůči přítomné matce. Jeho vůle tedy směřovala k ukončení tohoto trvajícího (resp. z minulosti pokračujícího dílčího) útoku. Vypnutí telefonu, o něž se snažil (rozhodně neměl v úmyslu si jej přisvojit, což ostatně ani nalézací soud neshledává, uvádí toliko, že měl v úmyslu se jej zmocnit, což k naplnění skutkové podstat loupeže postačuje) sotva lze pokládat za "zjevně nepřiměřené" způsobu útoku. Stěžovatel jednal v přesvědčení, že jeho sestra svým jednáním pokračuje v páchání trestného činu nebezpečného pronásledování, přičemž jeho vůle k obraně směřovala primárně k obraně matky jako starší a k vlastní obraně méně způsobilé osoby.
8. Při respektování zásady in dubio pro reo by měla být výpověď stěžovatele a jím předložené důkazy závažnějším důkazem, než pouhá domněnka Nejvyššího soudu o tom, že se poškozená obávala protiprávního jednání stěžovatele a opatřovala si důkazy pro případné přestupkové řízení. Ve skutečnosti bylo její snahou k takovému jednání stěžovatele vyprovokovat, a tak získat potřebný důkaz.
9. Stěžovatel rovněž vyjadřuje nesouhlas s hodnocením obecných soudů ohledně subsidiarity trestní represe.
III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
12. Již z argumentace stěžovatele plyne, že namítá, že v jeho věci došlo k nesprávnému posouzení skutkových okolností jeho případu a nesprávné interpretaci podústavního práva. Domnívá se, že závěry obecných soudů nejsou přesvědčivé. Navíc stěžovatel selektivně využívá jen některé argumenty, aniž by vzal v potaz celkový kontext případu. V souvislosti se svou argumentací o nutné obraně v ústavní stížnosti například stěžovatel brojí více méně jen proti chování své sestry, přičemž však závažnějším způsobem poškodil na zdraví svého švagra; ve vztahu k tomuto skutku však již stěžovatel neuvádí argumentaci, kterou by vyvrátil závěry obecných soudů o loupeži jeho telefonu.
13. Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy na stěžovatelovy námitky reagovaly dostatečným způsobem. O tom ostatně svědčí rekapitulace rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak byla provedena výše v bodě 4 a 5. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se jeho argumentací nezabývaly. Nicméně Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými argumenty a reagovaly na ně. Skutečnost, že soudy dospěly k jinému závěru než takovému, který by byl pro stěžovatele příznivý, nemůže být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.
14. Při posouzení odůvodnění napadených rozhodnutí a argumentů obecných soudů i stěžovatele neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
15. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu