ECLI:CZ:US:2020:2.US.3057.20.1
sp. zn. II. ÚS 3057/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. D. T., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020 č. j. 3 Azs 205/2020-48, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2020 č. j. 77 A 17/2020-56, proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 16. 1. 2020 č. j. MV-179389-4/SO-2019 a proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2. 10. 2019 č. j. OAM-808-22/ZR-2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel pobývá na území České republiky od roku 1996, přičemž v roce 2006 mu bylo uděleno povolení k trvalému pobytu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 138/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 96/2018, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let za přečin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami. Dne 30. 3. 2018 bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu. Stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí odvolacího správního orgánu (Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců), jímž bylo potvrzeno napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra o zrušení stěžovatelova povolení k trvalému pobytu, správní žalobu.
3. V průběhu soudního řízení stěžovatel poukázal mimo jiné na skutečnost, že jeho družce bylo diagnostikováno onkologické onemocnění, avšak učinil tak písemně až v den před závěrečným jednáním krajského soudu, aniž by tuto skutečnost však uplatnil v průběhu tohoto jednání před soudem. Krajský soud v Plzni svým napadeným rozhodnutím stěžovatelovu žalobu zamítl, uvedl, že o společnou domácnost stěžovatele a jeho družky se stará rovněž jeho neteř, neshledal tak pravdivým žalobní tvrzení, podle něhož se o domácnost stará výlučně družka stěžovatele. Starší syn stěžovatele již nabyl zletilosti, jeho druhý syn by v případě stěžovatelova odcestování do domovského státu zůstal v péči matky, která disponuje povolením k trvalému pobytu na území České republiky. Navíc podle krajského soudu stěžovatel může požádat o jiný druh pobytu. Na závěr odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že teprve 5. května 2020 po končení pracovní doby v den před vyhlášením rozsudku bylo soudu doručeno podání stěžovatele, v němž je informace o onkologickém onemocnění stěžovatelovy družky z poloviny března téhož roku. Podle stěžovatele je to nová skutečnost, k níž je třeba přihlédnout. Tento dokument byl soudu doručen až po vyhlášení rozsudku a argument o onkologickém onemocnění družky stěžovatele nebyl při jednání ve věci 6. 5. 2020 zástupkyní stěžovatele vůbec nikterak vznesen. I tak se s ním však soud vypořádal, a tam uvedené údaje, byť negativně ovlivňující život stěžovatelovy rodiny, neshledal natolik zásadními, aby mohly naplnit některou z výjimek připouštějících prolomení zásady, podle níž je zpravidla třeba vycházet ze skutkového stavu k datu vydání správní žalobou napadeného správního rozhodnutí.
4. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti napadenému rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud se podle Nejvyššího správního soudu dostatečně zabýval problematikou nejlepšího zájmu stěžovatelových dětí a náležitě posoudil přiměřenost zásahu napadeného správního rozhodnutí do života nejbližších rodinných příslušníků stěžovatele. Nejvyšší správní soud odkázal na stěžovatelovu závažnou a rozsáhlou trestnou činnost a uvedl, že i správní orgány se dostatečně zabývaly ve svých napadených rozhodnutích přiměřeností napadených rozhodnutí ve vztahu k rodinným příslušníkům stěžovatele. Správní orgány i krajský soud se zabývaly i tím, jak by mohl i po zrušení stěžovatelova trvalého pobytu v České republice probíhat kontakty mezi dětmi a stěžovatelem. Rovněž správní orgány, krajský soud i Nejvyšší správní soud poukázaly na to, že napadené správní rozhodnutí neznamená zákaz pobytu stěžovatele na území České republiky. Nejvyšší správní soud nepřihlédl ke stěžovatelově informaci o onkologickém onemocnění jeho partnerky a k doloženým lékařským zprávám, neboť je to nová skutečnost, které stěžovatel uplatnil z důvodů na své straně. Stěžovatel navíc tyto argumenty může uplatnit v jiných správních řízeních týkajících se jeho pobytu v České republice.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména opakuje informaci o onkologickém onemocnění své družky a vyjadřuje nesouhlas, jakým způsobem se s touto informací vypořádaly obecné soudy.
6. Stěžovatel poukazuje na to, co již uvedl Nejvyšší správní soud, tedy na skutečnost, že ustanovení §75 odst. 1 soudního řádu správního nebrání tomu, aby soud při svém rozhodování vycházel z dokumentů, které vznikly až po vydání žalobou napadeného správního rozhodnutí, pokud popisují stav, jež ke dni rozhodování správního orgánu objektivně existoval. I kdyby k výskytu nádoru došlo až po vydání rozhodnutí správních orgánů, tj. objektivně existoval až v době po vydání žalobou napadeného rozhodnutí Komise, není podle názoru stěžovatele možné bez dalšího vycházet toliko z jazykového výkladu procesně právního ustanovení, aniž by byly reflektovány potenciální zásahy do základních práv a svobod.
7. Stěžovatel odkazuje na nedávný nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 3997/19, jehož předmětem bylo hodnocení závěru Nejvyššího správního soudu o nemožnosti posouzení zhoršení zdravotního stavu v řízení o kasační stížnosti, k němuž došlo po vydání rozhodnutí krajského soudu. Ačkoliv předmětný nález skutkově nedopadá na stěžovatelovu situaci, je stěžovatel toho názoru, že Ústavním soudem vyslovené právní závěry jsou použitelné taktéž pro jeho případ.
8. Stěžovatel si je vědom, že průlom do pravidla vyjádřeného v §109 odst. 5, potažmo §75 odst. 1 soudního řádu správního, nastává ve výjimečných případech, přičemž závěry učiněné ve výše citovaném nálezu nelze bez dalšího zobecňovat. V případě stěžovatele jsou však dány důvody pro prolomení zásady vázanosti skutkovým stavem existujícím v době vydání rozhodnutí správního orgánu, neboť onkologické onemocnění stěžovatelovy družky musí být považováno za jeho z kritérií při poměřování přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života a již není k dispozici žádný účinný prostředek ochrany stěžovatelova rodinného života.
9. Stěžovatel dále namítá, že nebyl dostatečně zvážen nejlepší zájem stěžovatelova nezletilého syna. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že by dítě mohlo být v péči své matky, a navíc nebylo přihlédnuto k tomu, že jsou dány obavy o faktické nemožnosti zajištění řádné péče v průběhu fyzicky a psychicky náročné léčby stěžovatelovy družky. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že péči o bratra nebude schopen zvládat ani jeho starší bratr, který teprve nedávno nabyl zletilosti.
10. Dále stěžovatel namítá, že argumentační postup správních soudů lze považovat za přepjatý formalismus.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
13. Již z argumentace stěžovatele plyne, že namítá, že v jeho věci došlo k nesprávnému posouzení skutkových okolností jeho případu a nesprávné interpretaci podústavního práva. Domnívá se, že závěry obecných soudů nejsou přesvědčivé, ba že jsou dokonce přepjatě formalistické.
14. Obecné soudy se problematikou nejlepšího zájmu nezletilého syna stěžovatele i jeho právem na ochranu rodinného života dostatečně zabývaly a přesvědčivě zdůvodnily, proč neshledaly ve stěžovatelově případě důvody pro zrušení správních rozhodnutí.
15. Jediným problémem, který by mohl mít ústavně právní rozměr je způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s novým argumentem, který by mohl do případu vnést nové informace, a to je onkologické onemocnění matky stěžovatelova dítěte. Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že tato skutečnost byla stěžovateli určitě známa dříve než 5. 5. 2020 v 17.45, kdy sdělení o ní doručil (v předvečer soudního jednání ve věci) krajskému soudu. Navíc pak tuto skutečnost v průběhu soudního jednání dne 6. 5. 2020 nikterak krajskému soudu (byť byl řádně právně zastoupen) nepřipomněl a nedomáhal se provedení důkazu tam přiloženými lékařskými zprávami. I kdyby však stěžovatel řádně zmíněný argument v řízení před krajským soudem uplatnil a krajský soud se těmito údaji zabýval, nemohla by stěžovatelova argumentace dosáhnout ústavního rozměru a vést ke změně právního názoru obecných soudů.
16. Obecné soudy zohlednily stěžovatelův rodinný život v České republice i zájem jeho dítěte být se svými rodiči, avšak neshledaly, že by zrušení stěžovatelova trvalého pobytu pro jeho závažnou trestnou činnost nebylo proporcionálním zásahem do stěžovatelových základních práv. Obecné soudy dospěly k závěru, že skutečnost, pokud by matka stěžovatelova dítěte trpěla onkologickým onemocněním, není v konkrétní situaci důvodem, jež by vedl k uplatnění výjimky z pravidla, že správní soudy posuzují skutkové okolnosti případu k okamžiku vydání správního rozhodnutí. Obecné soudy se ve svých úvahách zabývaly i možností stěžovatele dosáhnout jiného pobytového oprávnění i schopnostmi dalších rodinných příslušníků starat se o nezletilé dítě stěžovatele.
17. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelových práv takovým způsobem, že by bylo namístě přistoupit k derogaci napadených rozhodnutí. Navíc je třeba připomenout, že stěžovatelem citované rozhodnutí Ústavního soudu reagovalo na zcela jinou situaci. V tam posuzované věci byla sama stěžovatelka vystavena riziku nelidského a ponižujícího zacházení s odkazem na svůj zdravotní a psychický stav a navíc se jednalo o aplikaci nařízení Dublin III na žadatelku o azyl, nikoli o zrušení trvalého pobytu osobě, která se odvolává na onkologickou diagnózu své družky, osobě, jež byla odsouzena za úmyslnou trestnou činnost a jíž nebyl zakázán pobyt na území České republiky.
18. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu