ECLI:CZ:US:2020:2.US.3087.20.1
sp. zn. II. ÚS 3087/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti DIGITAL CROSS-STREET s.r.o., sídlem Růženínská 909/3, Praha 4, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 14. července 2020 č. j. 3 ZN 4335/2018-102 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 1října 2020 sp. zn. 0 Nt 20043/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podané podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na podnikání podle čl. 26 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. V trestní věci podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku účinného do 31. 1. 2019, podle §79f odst. 2, 3 trestního řádu zamítl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 usnesením ze dne 14. 7. 2020 č. j. 3 ZN 4335/2018-102 žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech, které byly zajištěny usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 13. 12. 2018.
3. Stížnost podanou stěžovatelkou proti uvedenému rozhodnutí státního zástupce Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. 10. 2020 sp. zn. 0 Nt 20043/2020 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obě napadená usnesení mají následující vady:
a) zajištění majetku stěžovatelky je nedůvodné a státní orgány zdůvodnění průběžně mění, což je projevem svévole a porušením práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny;
b) na konkrétní námitky a argumenty stěžovatelky státní orgány odmítly reagovat a nijak se s nimi nevypořádaly, čímž bylo porušeno právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny;
c) státní orgány zajistily veškeré finanční prostředky stěžovatelky a neponechaly jí žádné prostředky k činnosti, čímž znemožnily její další provoz a vyvolaly riziko insolvence, neboť stěžovatelka nemá z čeho hradit ani povinné odvody na sociálním a zdravotním pojistném a vyvolaly riziko zejména nesení nákladů exekucí, čímž bylo porušeno právo na podnikání podle čl. 26 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny;
d) fakticky tak došlo k uložení "korporátního trestu smrti", aniž by proběhlo jakékoli odsouzení, čistě preventivně, a popsané zajištění veškerých prostředků je hrubým způsobem neproporcionální, což je projevem svévole a porušením práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny.
5. Podle názoru stěžovatelky neexistuje vůbec žádné podezření ze spáchání trestného činu, odmítnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 se jakkoli zabývat konkrétní argumentací stěžovatelky a konkrétně na ni odpovídat je pak projevem svévole a jde o nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí právě v kritickém bodě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení opakovaně zdůraznil, že je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209) a usnesení ze dne 13. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 2114/18].
9. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že ačkoliv fáze prověřování trestního řízení, a zároveň i zajištění peněžních prostředků, trvá již více než jeden rok, soud je toho názoru, že tato doba není s ohledem na komplikovanost případu nepřiměřená. V případě, že existuje důvodné podezření, že věc je výnosem z trestné činnosti, je žádoucí, aby byla zajištěna, a to až do chvíle, kdy trestní řízení dospěje do stadia, ve kterém je možné učinit konečný závěr o tom, zda věc je výnosem z trestné činnosti či není.
10. Je zjevné, že předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci státním zástupcem a Obvodním soudem pro Prahu 4, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že jak státní zástupce, tak i obvodní soud se celou věcí řádně zabývali, rozvedli, jakými úvahami se při svém rozhodování řídili a podle kterých zákonných ustanovení postupovali. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná s tím, že zajištění konkrétních peněžních prostředků stěžovatelku sice v jejích právech omezí, avšak jedná se o opatření na základě zákona a v souladu s ním. Zajištění sleduje legitimní cíl a je přiměřené zájmu společnosti na náležitém zjištění trestných činů.
11. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 Listiny. Současně však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
12. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. 1. 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Stejně tak, i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Stížnostní soud se tak při zamítnutí stížnosti v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek velkého senátu ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, stížnost č. 30544/96).
13. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či svévoli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
14. Ústavní soud z uvedených důvodů proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu