ECLI:CZ:US:2020:2.US.3089.19.1
sp. zn. II. ÚS 3089/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kutheila, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2019, č. j. 30 Cdo 4977/2017-110, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2017, č. j. 15 Co 100, 101/2017-87, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. června 2016, č. j. 26 C 68/2015-57, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 6. října 2016, č. j. 26 C 68/2015-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel mimo jiné domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku vydání rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. S-MHMP 922776/2010/OST/Fr (dále jen "rozhodnutí odvolacího správního orgánu"). Rozhodnutím odvolacího správního orgánu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti územnímu rozhodnutí Úřadu městské části Praha 11, odbor výstavby
č. j. MCP11/10/044051/OV/Vo, kterým stavební úřad rozhodl o umístění stavby "Stezka pro cyklisty a pěší - I. Etapa" (dále jen "území rozhodnutí"). Proti umístění předmětné stavby stěžovatel především namítal, že mu bude - jako vlastníku pozemků navazujících na lokalitu, kde je umístění stezky navrženo - omezena dostupnost k jeho pozemkům, neboť tím bude zrušena příjezdová komunikace do uvedené lokality. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo následně ve správním soudnictví zrušeno, neboť na odvolání stěžovatele mělo být nahlíženo jako na včasné. Odvolací správní orgán v návaznosti na uvedené zrušil územní rozhodnutí a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Stavební úřad následně územní řízení zastavil, neboť stezka již byla stavebně povolena i zkolaudována a žádost o územní rozhodnutí se tak stala zjevně bezpředmětnou. Nárok na náhradu nemajetkové újmy stěžovatel uplatnil s tím, že v důsledku nezákonného rozhodnutí odvolacího správního orgánu došlo k povolení a užívání stavby, která přímo zasahuje do vlastnických práv stěžovatele k pozemkům v dané lokalitě, resp. že cyklostezka mu zabránila v užívání příjezdové cesty k pozemkům v jeho vlastnictví.
Obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl, neboť neměl za prokázané, že by újma - spočívající v tom, že je stěžovatel zcela připraven o možnost zajet ke svým pozemkům motorovým vozidlem - vůbec vznikla. K tomu obvodní soud konstatoval, že stěžovatelovy pozemky jsou i po vybudování cyklostezky autem přístupné, jen jiným způsobem, než na který byl stěžovatel do té doby převážně zvyklý. Zůstala totiž zachována cesta "z druhé strany", na kterou je povolen vjezd také osobám majícím v daném místě nemovitost. Vybudování cyklostezky tak podle obvodního soudu neznamenalo přímé vyloučení žalobce z možnosti zajíždět ke svým pozemkům motorovým vozidlem, pouze došlo k omezení v tom smyslu, že namísto dvou příjezdových cest mu zůstala zachována jediná. S přihlédnutím k tomu, že stěžovatel v dané lokalitě nebydlí a zajíždí do těchto míst jen na občasné krátké návštěvy (kontrola stavu pozemků, z nichž některé pronajímá k zemědělským účelům). Vedle uvedeného obvodní soud dospěl také k závěru, že samotné územní rozhodnutí, kterým bylo pouze povoleno umístění stavby, ani nemohlo být příčinou stěžovatelovy tvrzené újmy, neboť záleží na dalších okolnostech, zda bude realizace schváleného záměru zahájena. V daném případě měla být újma vyvolána až vlastní realizací záměru, tedy výstavbou a dokončením stezky, o kterých se však rozhodovalo až v navazujících stavebních řízeních.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatele potvrdil. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, na které v napadeném usnesení odkázal. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Námitku stěžovatele, směřující proti závěru městského soudu o vzniku nemajetkové újmy, označil Nejvyšší soud za nezpůsobilý dovolací důvod, neboť jde o otázku skutkovou, nikoliv právní. Další námitky stěžovatele, směřující proti závěru městského soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou nemajetkovou újmou, nemohou podle Nejvyššího soudu naplnit podmínky přípustnosti dovolání, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž městský soud nároku stěžovatele nevyhověl (závěr o tom, že nemajetková újma stěžovateli nevznikla), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v důsledku vydání nezákonného územního rozhodnutí mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces a zejména pak právo na účinné prostředky nápravy. Nepřiznání přiměřeného zadostiučinění je podle stěžovatele "zřejmý exces zákonný, logický a v rozporu s běžným lidským vnímáním". Stěžovatel byl ve vztahu k předmětné stavbě cyklostezky ponechán bez jakýchkoliv účinných prostředků ochrany, resp. nápravy a jedinou poslední nadějí pro něj bylo přiznání přiměřeného zadostiučinění za újmu, která mu byla vydáním nezákonného rozhodnutí způsobena.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ke vzniku odpovědnosti státu za újmu v posuzované věci podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, je třeba současného splnění tří předpokladů: 1) nezákonného rozhodnutí 2) vzniku újmy a 3) příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a újmou.
V daném případě však obvodní i krajský soud neshledaly pro odpovědnost státu za újmu způsobenou stěžovateli splněnu podmínku vzniku újmy ani podmínku příčinné souvislosti. Podle obou uvedených soudů stěžovateli žádná újma vybudováním cyklostezky způsobena nebyla, neboť žalobce nebyl připraven o možnost zajet ke svým pozemkům (které navíc osobně neužívá) motorovým vozidlem. Uvedený závěr obecných soudů o neexistenci újmy, jako podmínky ke vzniku odpovědnosti státu, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelný a nemá důvod jej jakkoli zpochybňovat.
Ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti žádné relevantní námitky v tomto ohledu nepředkládá (k tomu, v čem tvrzená újma ve vztahu k němu spočívá). Podstata námitek stěžovatele spočívá v tvrzení, že pokud řízení o umístění stavby bylo zastaveno a stavba už je postavena, nelze se bránit jinou cestou, než je uplatnění nároku na náhradu újmy. Stěžovatel však tímto přehlíží, že podmínkou úspěchu v daném řízení je prokázání, že mu nezákonným rozhodnutím nějaká újma vůbec vznikla (nejde o případ, kdy se vznik újmy bez dalšího předpokládá), sama existence nezákonného rozhodnutí o umístění stavby v tomto směru nestačí, a to ani ve spojení s poukazem na to, že v dané věci stěžovatel žádné další prostředky nápravy již nemá.
Nejvyšší soud dospěl k závěru o odmítnutí dovolání stěžovatele, neboť důvod, pro který krajský soud nároku stěžovatele nevyhověl - závěr o tom, že újma stěžovateli nevznikla - v řízení před dovolacím soudem obstál. A to z důvodu, že příslušné námitky stěžovatele proti tomuto závěru krajského soudu představují toliko polemiku se skutkovým zjištěním krajského soudu a nejde tak o způsobilý dovolací důvod. Ani na uvedených závěrech Nejvyššího soudu neshledává Ústavní soud nic protiústavního. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pak ani žádné konkrétní námitky proti usnesení Nejvyššího soudu neuvádí.
Vzhledem k výše uvedenému zbývá uzavřít, že se stěžovateli namítané porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu