ECLI:CZ:US:2020:2.US.3089.20.1
sp. zn. II. ÚS 3089/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. F., právně zastoupené Mgr. Petrem Kubicou, advokátem se sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020 č. j. 101 Co 185/2020-410, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak uvedla stěžovatelka v ústavní stížnosti, Okresní soud Praha-západ rozhodl ve věci péče a výživy o nezletilé syny stěžovatelky rozsudkem ze dne 29. 11. 2019 č. j. 12 Nc 71/2018-206. K odvolání matky a otce proti všem výrokům Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 7. 2020 č. j. 101 Co 185/2020-410 změnil rozsudek soudu prvního stupně. Obě nezletilé děti svěřil do péče matky a napadeným výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že matka je s účinností od 1. 11. 2018 do právní moci tohoto rozsudku povinna přispívat na výživu nezletilého V. částkou 1 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého M. částkou 800 Kč měsíčně splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce. Dále výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že dluh na výživném za období od 1. 11. 2018 do 31. 7. 2020 pro nezletilého V. ve výši 8 400 Kč a pro nezletilého M. ve výši 7 700 Kč je matka povinna zaplatit k rukám otce do 31. 12. 2020.
3. Stěžovatelka namítá pochybení Krajského soudu v Praze při určení rozsahu vyživovací povinnosti. Namítané pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že odvolací soud určil výši výživného pouze na základě příjmů, kterých stěžovatelka v rozhodném období dosahovala, aniž by celkově hodnotil majetkové poměry a životní úroveň stěžovatelky a v neposlední řadě také rozsah její osobní péče o nezletilé děti.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry opatrovnických soudů v rámci řízení o úpravě výchovy a výživného pro nezletilé děti. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem a ve věcech výživného, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jak vysoké výživné bude rodiči stanoveno. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť její námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výživného, jak byla vymezena pravomocným rozhodnutím obecných soudů.
6. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výživného, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem a stanovení výživného je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu