ECLI:CZ:US:2020:2.US.3100.20.1
sp. zn. II. ÚS 3100/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Alice Horké, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 260/2020-403 ze dne 29. září 2020 a usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 1 T 81/2019-393 ze dne 18. srpna 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podle stěžovatelky byl odsouzený v nyní projednávané věci rozsudkem Okresního soudu Praha-západ zavázán zaplatit stěžovatelce částku ve výši 45 302,40 Kč jako náhradu nákladů řízení poškozené v trestním řízení potřebných k účelnému uplatnění jejího nároku na náhradu škody. Tato částka je však podle stěžovatelky nižší, než jaká jí náleží. Napadené usnesení, jakož i rozhodnutí krajského soudu, které jeho správnost potvrdilo, je v rozporu s právem na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka vede před obecními soudy spor o tarifní hodnotu. V průběhu řízení stěžovatelka na situaci, kdy jí vznikla povinnost vůči vedlejšímu účastníku reagovala tak, když provedla zápočet pohledávek dne 3. 3. 2020. Po provedeném zápočtu pohledávek reagovala procesně i v trestní věci vedlejšího účastníka (odsouzeného) tak, že omezila svůj nárok na náhradu škody na částku 68 292 Kč z původní částky 92 092 Kč. S ohledem na omezení nároku ze strany stěžovatelky byl změněn i výrok o povinnosti pachatele trestného činu tak, že je odsouzený zavázán k povinnosti nahradit stěžovatelce škodu ve výši 68 292 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% p. a. z částky 92 092 Kč od 26. 11. 2019 do 3. 3. 2020 a z částky Kč 68 292 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení.
3. Nyní napadeným usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 8. 2020 byl stěžovatelce přiznán nárok ve výši Kč 45 302,40 Kč, přičemž soud při rozhodování o nároku vyšel z pozměněné tarifní hodnoty úkonu ve výši 68 292 Kč (tj. stav po započtení). Proti tomuto určení tarifní hodnoty brojila stěžovatelka odvoláním.
4. Krajský soud však pochybení, které spatřovala stěžovatelka, neshledal. Okresní soud podle něj věnoval návrhu potřebnou pozornost, v dané věci není sporu o účelnosti nákladů ani o skutečném vykonání úkonů zmocněncem stěžovatelky. Krajský soud konstatoval, že podle §10 odst. 5 ve spojení s §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1999 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) určuje tarifní hodnotu výše částky, která byla v adhezním řízení přiznána jako náhrada škody, nikoliv částka požadovaná. Ačkoliv poškozená omezila svůj nárok až v odvolacím řízení v důsledku zápočtu pohledávek, dle §10 odst. 5 advokátního tarifu je určující částka přisouzená.
5. Stěžovatelka se ve své stížnosti domnívá, že okresní soud nesprávně posoudil otázku tarifní hodnoty a přiznal jí menší náhradu, než jí náleží. Přiznaná částka 45 302,40 Kč jako náhrada nákladů řízení potřebných k účelnému uplatnění nároku stěžovatelky na náhradu škody neodpovídá advokátnímu tarifu. Z výroku o vině bylo dle stěžovatelky patrné, že původní částka 92 092 Kč byla uplatňována po právu a pouze vlivem času došlo k následnému započtení pohledávek mezi poškozenou a odsouzeným. Rozhodnutí soudu o přiznání nižších nákladů je dle stěžovatelky v příkrém rozporu s advokátním tarifem jakožto podústavním právem i s principem úspěchu ve věci. Ačkoliv stěžovatelka nenamítala výslovně ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu, byla vedena přesvědčením, že iura novit curia. Z výše uvedených důvodů nyní požaduje, aby soud její stížnosti vyhověl.
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím krajského a obvodního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Stěžovatelkou namítané ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého "není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu," se v dané věci neuplatní. Namítané ustanovení se nepoužije za všech okolností, za určitých podmínek se totiž tarifní hodnota stanovuje za použití jiných ustanovení. Ustanovení §10 odst. 5 advokátního tarifu představuje lex specialis pro určení tarifní hodnoty při zastupování poškozeného v trestním řízení ve věci náhrady újmy, jež byla poškozenému způsobena trestným činem. Tehdy se považuje za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč, pouze pokud byla poškozenému přisouzena jako náhrada újmy peněžní částka převyšující 10 000 Kč, považuje se za tarifní hodnotu tato peněžní částka.
9. Skutečnost, že namítané ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu obsahuje obecné pravidlo pro stanovení tarifní hodnoty, plyne z jeho samotného znění. V hypotéze tohoto pravidla je uvedeno, že se použije pouze za předpokladu, "není-li stanoveno jinak." Ze struktury citované normy plyne, že je-li stanoveno jinak, není možné aplikovat pravidlo chování obsažené v §8 advokátního tarifu. Ze systematiky takto řazených ustanovení jednoznačně vyplývá, že §8 je k §10 odst. 5 advokátního tarifu v poměru obecného ke zvláštnímu (lex specialis derogat legi generali), a proto je třeba přednostně aplikovat §10 odst. 5 advokátního tarifu, jsou-li naplněny jeho podmínky.
10. S ohledem na to dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu