ECLI:CZ:US:2020:2.US.3111.20.1
sp. zn. II. ÚS 3111/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) B. B., 2) M. B., 3) K. K., 4) K. B., zast. B. B., matkou, 5) B. M.a 6) M. M., všech zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2020 č. j. 44 Co 357/2019-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného výroku soudního rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítají porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatelé uspěli u krajského soudu ve svém sporu s žalovanou Direct pojišťovnou, a. s. ohledně odškodnění nemajetkové újmy v podobě duševních útrap, vyplývajících ze závažného poškození zdraví jejich blízké osoby při dopravní nehodě. Krajský soud změnil původně zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. V napadeném výroku rozhodl krajský soud o výši náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, a přiznal stěžovatelům - každému z nich náhradu nákladů ve výši 41 455 Kč. Toto své rozhodnutí krajský soud odůvodnil s odkazem na §224 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a §142 odst. 3 o. s. ř. tak, že za situace, kdy výše plnění záviselo na úvaze soudu, náleží stěžovatelům jako žalobcům náhrada nákladů řízení, spočívající v nákladech právního zastoupení advokátem (odměna + náhrada hotových výdajů). Krajský soud rozhodl tak, že s ohledem na předmět řízení (odškodnění nemajetkové újmy) bylo při stanovení výše odměny advokáta vycházeno z tarifní hodnoty 50 000 Kč advokátního tarifu.
II. Argumentace stěžovatelů
3. V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjadřují svůj nesouhlas s výší přiznané náhrady nákladů řízení. Shledávají toto rozhodnutí překvapivým a vytýkají, že neměli možnost se k uvedenému postupu vyjádřit před rozhodnutím při porušení principu dvojinstančnosti řízení v otázce náhrady nákladů řízení. Jsou totiž přesvědčeni, že krajský soud nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč.
4. Rozdíl ve výši náhrady nákladů řízení takto přiznané odvolacím soudem každému ze stěžovatelů, tj. z tarifní hodnoty částky 50.000 Kč, a z tarifní hodnoty přisouzené částky, jak mělo být podle stěžovatelů správně rozhodnuto, je přitom zcela zásadní (celkem odvolacím soudem na náhradě nákladů řízení přiznaných 248.730 Kč oproti požadované částce celkem 630.537 Kč), což odpovídá cca jedné třetině.
5. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 2149/17, dle kterého, aby mohla náhrada nemajetkové újmy pozůstalým plnit svou funkci, musí z ní plynout také nároky na úroky z prodlení. Stěžovatelé mají i s ohledem na uvedené za to, že nejen zákonné úroky z prodlení, ale i náhrada nákladů řízení vyčíslená z tarifní hodnoty přisouzené výše náhrady nemajetkové újmy spočívající v odčinění duševních útrap teprve vede, či by měla vést, odpovědnou osobu k řádnému a předem řádově zjistitelnému plnění co nejdříve, ideálně tak, aby nedošlo k soudnímu řízení, příp. k jeho prodlužování. Tedy, aby mohla náhrada nemajetkové újmy stěžovatelům plnit svou satisfakční a preventivně-sankční funkci a zprostředkovaně též naplnit pozitivní závazky plynoucí z práva na ochranu soukromého a rodinného života, resp. práva na život a zdraví a tato práva účinně chránit, musí z ní plynout nejen nárok na úroky z prodlení, ale dle stěžovatelů i náhrada nákladů řízení ve výši, která by taktéž odpovědnou osobou přiměla plnit řádně v co nejkratší lhůtě, ideálně tedy mimosoudně. Od soudního sporu by ji měl odrazovat nejen zákonné úroky, ale i náhrada nákladů řízení vyčíslená z tarifní hodnoty přisouzené částky, nikoliv podle stěžovatelů nesprávně vyčíslená z tarifní hodnoty věci zcela neodpovídajících 50.000 Kč.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud předně uvádí, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze v případech, kdy tato činnost obecných soudů představuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2558/20 ze dne 24. 9. 2020).
9. K otázce nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že rozhodování o nich před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě, kdy by se obecný soud dopustil extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3166/18 ze dne 16. 4. 2019). I kdyby tedy v případě stěžovatelů byla stanovena výše vzniklých nákladů z pohledu podústavního práva nesprávně, nenáleží Ústavnímu soudu do krajským soudem stanovené výše náhrady nákladů řízení zasahovat, neboť případná nesprávnost nemá ústavněprávní rozměr.
10. Při posuzování předmětné stížnosti se Ústavní soud neztotožnil s námitkami stěžovatelů. Jde-li pak o odkaz na judikaturu Ústavního soudu k úrokům z prodlení v případě nemajetkové újmy, tento je nepřípadný ve vztahu k přisouzené náhradě nákladů řízení. Již přisouzená částka nákladů ve výši čtvrt milionu korun má zajisté též preventivně-sankční funkci. Jak již bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší na úrovni podústavního práva konkrétně kalkulovat příslušnou výši náhrady nákladů řízení. Při přezkumu předmětné věci Ústavní soud neshledal, že by se krajský soud při výkladu a použití příslušných ustanovení občanského soudního řádu a advokátního tarifu dopustil svévole, jež by vyústila v porušení základních práv a svobod stěžovatelů.
11. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu