ECLI:CZ:US:2020:2.US.3116.20.1
sp. zn. II. ÚS 3116/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené Mgr. Janem Štanderou, advokátem se sídlem Holečkova 332/5, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020 č. j. 32 Co 136/2020-892 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 1. 2020 č. j. 30 P 77/2017-828, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny a vzájemné právo rodiče a dítěte na rodičovskou péči a výchovu zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 6. 2016 č. j. 30 Nc 366/2015-157 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016 č. j. 21 Co 521/2016-239 byly nezletilé děti (N. a J.) svěřeny do střídavé péče rodičů v týdenním intervalu. V záhlaví uvedeným rozsudkem nalézacího soudu byl zamítnut návrh stěžovatelky na změnu úpravy péče o nezletilé děti. Nalézací soud dále stanovil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi v každém rezidenčním týdnu stěžovatelky v době od úterý, kdy otec nezletilé převezme do školního zařízení, které děti navštěvují, do následující středy, kdy otec děti předá do začátku vyučování ve školním zařízení; stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilými dětmi totožným způsobem v rezidenčním týdnu otce. Otci soud uložil přispívat na výživu nezletilých dětí částkou 14 000 Kč měsíčně; stěžovatelce částkou 2 500 Kč měsíčně.
3. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že nezletilé děti budou v péči stěžovatelky od pátku v každém lichém kalendářním týdnu v roce od 15:00 hodin do pátku v následujícím sudém kalendářním týdnu v roce do 15:00 hodin a v péči otce od pátku v každém sudém kalendářním týdnu v roce od 15:00 hodin do pátku v následujícím lichém kalendářním týdnu v roce do 15:00 hodin; upravil zvláštní režim střídavé péče v době školních prázdnin; jinak návrh na změnu péče a úpravu styku zamítl. Odvolací soud dále uložil otci přispívat na výživu nezletilých dětí částkou 10 500 Kč měsíčně; stěžovatelce částkou 2 500 Kč měsíčně.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se obecné soudy ve svém rozhodnutí vůbec nezabývaly přáním nezletilých dětí. Nezletilí dle stěžovatelky výrazně preferují trávit čas s ní než s otcem a chtějí ho ze svého života vyloučit; dle stěžovatelky se jedná o dlouhodobý postoj nezletilých dětí, který zastávají, aniž by byly pod jakýmkoli vlivem. Úprava zvláštního režimu střídavé péče odvolacím soudem je dle stěžovatelky nesmyslná. Obecné soudy rovněž podle stěžovatelky porušily zásadu předvídatelnosti a právní jistoty.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů [srv. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz/Search].
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o svěření dítěte do péče, o rozsahu styku či o výši výživného, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak opatrovnický soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
10. Obecné principy týkající se svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů, včetně posouzení případnosti střídavé péče v konkrétním případě, Ústavní soud blíže shrnul v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629). V jeho bodu 38 uvedl: "Střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. V případě, že jeden z rodičů naplňuje relevantní kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče (zároveň s nastavením adekvátního styku druhého rodiče s dítětem). V případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů." Ústavní soud tedy střídavou péči nechápe jako automatické řešení péče o dítě po rozchodu rodičů, které se musí uplatnit ve všech případech. Nicméně pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte.
11. Z uvedených mantinelů obecné soudy nevybočily. Podrobně a citlivě posoudily všechny rozhodné skutečnosti a svůj závěr, že je v nejlepším zájmu nezletilých stýkat se s oběma rodiči ve formě střídavé péče obou rodičů, řádně odůvodnily. Stěžovatelčiným stěžejním argumentem v ústavní stížnosti je, že napadenými rozhodnutími nebylo respektováno přání nezletilých dětí. K tomu Ústavní soud uvádí, že obě nezletilé děti byly vyslechnuty nalézacím soudem a jejich duševní stav byl posouzen znalkyněmi z oboru dětské psychologie a dětské psychiatrie, jejich postoj byl následně soudy řádně zhodnocen. Obe znalkyně se shodují, že střídavá péče nemá na děti negativní dopad, ve škole například dosahují výborných výsledků, jsou však zatěžovány stále probíhajícím konfliktem mezi rodiči a skutečností, že jeden rodič s nastavením výchovných poměrů není spokojen. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí nezohlednit přání nezletilých, aby střídavá péče neprobíhala, tím, že na neverbální úrovni děti prezentují k otci dobrý vztah, svoji nespokojenost s jeho péčí nejsou schopny konkretizovat, nejsou navíc dostatečně rozumově, citově a sociálně vyspělé, aby byly schopny se nezávisle rozhodovat o své budoucí výchově, verbálně projevený názor dětí proto není jejich skutečným přáním. Ústavní soud uvedený závěr odvolacího soudu aprobuje a oceňuje snahu obecných soudů apelovat na stěžovatelku, aby si uvědomila zásadní význam výchovného působení obou rodičů na zdravý vývoj nezletilých dětí. Jen dítě, které může beze strachu milovat oba rodiče, může být v dětství a následném životě šťastné. Dítě mívá zpravidla rádo oba rodiče a nenávistný projev jednoho z rodičů vůči druhému je pak pouze projevem sobectví rodiče, nikoliv lásky k dítěti.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Šmerdová